Sigmund Freud

Sigmund Freud byl významným psychologem již ve své době. Je tvůrcem a zakladatelem psychoanalýzy - zkoumání psychologických příčin duševních poruch. Zajímal se o výklad snů, lidské vědomí i nevědomí. Již během svého života získal četná mezinárodní ocenění.

Sigismund Schlomo Freud se narodil 6. května 1856 ve Freibergu, městečku, které je nyní nazvané Příbor, na Moravě. Jeho matka Amélie byla ve skutečnosti již třetí ženou Jacoba Freuda a byla asi o 20 let mladší, než její manžel. Sigismund byl prvním dítětem jejich manželství, v němž ještě po něm následovalo dalších 7 dětí. Jacob měl ze svých dřívějších manželství navíc 2 syny, kteří byli víceméně stejného věku, jako Amélie. Jejich domácnost byla židovská a Jacob si vydělával na vcelku skromné živobytí jako obchodník s vlnou. V roce 1859 se rodina přestěhovala nejprve do Lipska a o několik měsíců později se natrvalo usadila ve Vídni.

Freud už jako malý žák vynikal vysokou inteligencí, ve třídě byl téměř vždy tím nejchytřejším a
obecnou školu i gymnázium studoval s vynikajícím prospěchem. Byl oceňovaný především proto, že během krátké doby dokázal, díky četbě a dokonalé fotografické paměti, vstřebat a pamatovat si velké množství učiva.

Navzdory Sigismundově brzké snaze o kariéru právníka, rozhodl se později, že se bude věnovat studiu medicíny, a v roce 1873 byl přijat na Vídeňskou univerzitu. Zdá se, že od roku 1876 byl hluboce zaujatý výzkumy centrální nervové soustavy do té míry, že opomíjel a zanedbával celou řadu kurzů a zkoušek, které by mu okamžitě získaly kvalifikaci doktora. Dalším zdrojem zpoždění byla jednoletá povinná vojenská služba. Následkem toho mu v roce 1881 byl udělen titul doktora pod jménem Sigmund Freud (na základě adaptace jeho osobního jména v roce 1877).

Sigmund Freud – jeho brzká praxe psychologa ve Vídni a Psychoanalýza.

Ihned za dokončením studií následovalo několik let strávených ve Vídni, kde pracoval jako praktický psycholog a lektor psychologie. V roce 1886 si založil ve Vídni soukromou praxi, která se specializovala na nervové poruchy. Ve stejném roce se také oženil s Marthou Bernayovou.

Sigmund Freud pracoval ve spolupráci s dalším vídeňským hypnoterapeutem, Josefem Breuerem, v přípravě a publikaci naučného článku, vydaného v roce 1893, který se později rozvinul do jejich publikace „Studia hysterie“, vydané v roce 1895.

Jeho zájem se nicméně, ze zkoumání neurologicko-fyziologických příčin duševních poruch, přesunul směrem ke zkoumání více psychologických příčin těchto poruch, a roku 1896 vytvořil termín Psychoanalýza, tedy zkoumání psychologických příčin duševních poruch.

Sigmund Freud – publikuje dílo „ Výklad snů “.

V roce 1899 byla publikována kniha, kterou Sigmund Freud považoval za svoji nejdůležitější práci, s názvem „Výklad snů“. Ačkoliv se ortodoxní medicínští profesoři ve Vídni dívali na jeho práci s hlubokým podezřením, v roce 1902 byl jmenovaný profesorem ve Vídni, a to z velké míry především následkem vděčnosti jednoho jeho vysoce vlivného pacienta.

V roce 1908 se skupina psychologů, kteří dohromady tvořily Vídeňskou asociaci psychoanalytiků, o Freudovy metody začala velice zajímat.

Psychoanalýza stále více získávala mezinárodní přijetí, především jako metoda psychologického vyšetřování. V roce 1908 navštívili delegáti z pěti zemí Freudovský psychologický kongres v Salzburgu. V roce 1909 by Sigmund Freud spolu s Alfredem Adlerem a Carlem Gustavem Jungem, pozvaný na přednášku na Clarkovu univerzitu ve Spojených státech. V roce 1910 byla založená Mezinárodní Psychologická asociace.

Adler a Jung se v Psychoanalytickém hnutí na jistou dobu s Freudem spojili.

Sigmund Freud – na vrcholu slávy.

V roce 1923 byla Freudovi diagnostikovaná rakovina čelisti. Během dalších 16 ti let však nadále zůstal v Psychoanalýze produktivní a své zájmy také rozšiřoval do přidružených filozofických a kulturních záležitostí. Sigmund Freud následovně jako uznání svojí práce získal mnoho mezinárodních cen.

Další mezinárodní vývoj byl však již mnohem méně vítaný. Rakousko bylo díky seskupení do Hitlerovy velké Německé říše v nebezpečí a Hitlerem pak uprostřed března 1938 efektivně zabráno.

Přestože se zdá, že byl Freud osobně nereligiozní, on i jeho rodina byli nacisty velmi otevřeně klasifikování jako Židé. A tak když viděli, že je prakticky nezbytné vyhnout se Hitlerovým neoprávněným zásahům na jejich svobodě, emigrovali do Anglie. Rodina se nakonec přestěhovala do Londýna.
Freudovi bylo v této době již přes 80 let a žil zde už jen do 23. září roku 1939.

Roberto Carlos

Málokterý současný světový fotbalista se může pyšnit tak rozsáhlou sbírkou titulů, jakou vlastní nejznámější brazilský obránce Roberto Carlos. Za profesionální kariéru již poznal pocit, jaké to je vyhrát brazilskou ligu, španělskou nejvyšší soutěž nebo slavnou Ligu mistrů. Kromě toho má doma stříbrnou medaili z olympijských her v Atlantě 1996 a dvě medaile z mistrovství světa - ve Francii 1998 to bylo sice "jen" stříbro, o čtyři roky později však už byl členem brazilského reprezentačního týmu, který se stal popáté v historii mistrem světa.

Obránce Roberto Carlos je malé postavy (168 cm), ovšem velkých výkonů, známe především z televizních přenosů z Ligy mistrů. Jeho jméno si snadno spojíme s klubem, jehož barvy obléká. Není to kdovíjaký obyčejný tým, je to slavný Real Madrid. A co je zajímavé, Roberto Carlos v něm působí již osmou sezónu. Za ty roky u "Bílého baletu" se stal nepostradatelným článkem mužstva, který má levou stranu obrany doslova předplacenou.Madrid se stal jeho druhým domovem. Usadil se tu s manželkou Alexandrou a třemi dětmi (Roberta, Giovanna a Roberto Carlos) a plánuje ve španělském hlavním městě vydržet až do svých sedmatřiceti, tedy ještě dalších sedm sezón. Pak by se rád vrátil do Brazílie a v některém z prvoligových celků ukončil za dva, za tři roky celou sportovní kariéru.

Pokud mu cestu nezkříží zranění, může si Roberto Carlos tuto fotbalovou dlouhověkost dovolit. Fyzická kondice se totiž zdá být v jeho případě nevyčerpatelná. Jeho velmi užitečnou hru pro tým dále charakterizují obdivuhodné sprinty u postranní čáry, nebezpečné centry do pokutového území soupeře a nesmírně tvrdá střela z velké vzdálenosti. Je až neuvěřitelné, že dokáže napálit míč tak silně, že letí na branku rychlostí 170 kilometrů v hodině. I proto se o něm s nadsázkou říká, že má v noze dynamit "Mám nadání od Boha, že umím takhle tvrdě střílet, ale jen talent nestačí. Musím trestné kopy pravidelně trénovat. Pouze ten, kdo si to sám zkusí, mi uvěří, jaká dřina to je," přiznává Roberto Carlos.

U příznivců Realu je velice dobře zapsán. Jejich srdce si nezískal jen proto, že v klubu působí tak dlouho, miláčkem tribun se stal především díky veselé a upřímné povaze. Pro fanoušky je jedním z nich. Nepotrpí si na přehnaný luxus, vystupuje skromně a když má větší volno od fotbalu, většinou zamíří s rodinou do Brazílie za svými příbuznými, žijícími ve městě Araras v provincii Sao Paulo.

Přestože je jedním z nejlepších obránců na světě (na svém postu asi vůbec nejlepším), nevyvyšuje se nad ostatní a působí dojmem normálního člověka. Vždycky si přitom vzpomene na okamžik, kdy ve dvanácti letech musel začít pracovat v textilní továrně, aby měla rodina více peněz. Naštěstí potom díky pochopení otce, který býval v mládí vynikajícím atletem, toho mohl nechat a věnovat se naplno fotbalu. "Řekl jsem tehdy synovi - jdi za svým snem," vzpomíná otec Roberto Carlose, Oscar, na důležité rozhodnutí.

Dnes už ví, že se před lety rozhodl na jedničku. Vždyť jeho syn je oporou Realu Madrid i brazilské reprezentace a navíc je idolem mnoha fotbalových fanoušků po celém světě, kteří si jej cení pro příkladné chování na trávníku i mimo něj.

Po sezoně 2006/2007 přestoupil do tureckého klubu Fenerbahce Istanbul, po čemž opustil Real Madrid c.f. po 8. velmi skvělích sezonách.

Bill Clinton

Čtyřicátý druhý prezident Spojených států se narodil 19. srpna 1946 v arkansaském Hope jako William Jefferson Blythe IV. Jeho otec zemřel při dopravní nehodě, tři měsíce před narozením syna. Když mu byly čtyři roky, matka se vdala za Rogera Clintona, jehož jméno později přijal.

William byl odmalička výborný student, stejně jako velmi dobře hrál na saxofon. Jednu dobu dokonce uvažoval, že by se stal profesionálním muzikantem. Jako vynikající student se stal členem delegace mladých chlapců do Bílého domu a setkal se s prezidentem Johnem Fitzgeraltem Kenndym, což zásadně změnilo jeho život. Bill se rozhodl, že se jednoho dne vstoupí do veřejné správy.

Svému cíli podřídil Clinton své další studium. V roce 1968 získal bakalářský titul v oboru mezinárodních vztahů na Georgtown University a následně získal dvouleté stipendium na studium v Oxfordu. V době studia v Anglii dostal povolávací rozkaz do vietnamské války, s níž zásadně nesouhlasil. Odveden však nakonec nebyl, protože mu bylo přiděleno vysoké číslo.

Po návratu z Anglie nastoupil Bill na Yale University, kde se při studiu práva potkal se svou budoucí ženou Hillary Rodhamovou. Společně pracovali na neúspěšné prezidentské kampani Texasana George McGoverna.

Po dokončení studií se Bill vrátil do Arkansasu, kde se vrhnul do politiky. Jeho pokus dostat se do arkansaského Kongresu mu nevyšel jen velmi těsně, když jeho protikandidát John Paul Hammerschmidt získal těsnou většinu 52% hlasů. Následující rok se Bill oženil s Hillary a o další rok později se stal státním zástupcem.

V roce 1978 byl Clinton zvolen guvernérem Arkansasu. Nejspíš byl však pro konzervativní obyvatele jižanského státu příliš liberální, takže k jeho znovuzvolení v roce 1980, kdy se mu narodila dcera Chelsea, nedošlo a odešel pracovat do právnické firmy. V roce 1982 se však dokázal vrátit a místo guvernéra neopustil až do roku 1993.

Když v říjnu 1991, kdy Clinton oznámil, že se pokusí získat kandidaturu na prezidenta, tisk na něj okamžitě zaútočil. Jednalo se především o jeho milostné aférky a jeho postoj k vietnamské válce. Jeho kritici používali přezdívku „Slick Willie“ (Úlisný Willie), kterou mu dal jeden z arkansaských žurnalistů. Clinton nicméně i přes tuto negativní kampaň dokázal získat místo prezidentského kandidáta demokratů. Ve volbách 3. listopadu 1992 pak porazil George Bushe staršího při jeho pokusu o obhajobu prezidentského postu. Stal se tak prvním demokratem po dvanácti letech, který nastoupil do prezidentského úřadu.

Clintonova administrativa, trvající až do roku 2001 je hodnocena jako jedna z nejúspěšnějších v dějinách USA. Pod jeho vedením se ekonomické ukazatele Spojených států rapidně zlepšovaly. Dosáhl nejnižší míry nezaměstnanosti v moderních dějinách USA, nejnižší inflace za posledních 30 let a po dlouhé době také vyrovnaného rozpočtu. Stejně tak šly nahoru i ukazatele v sociální oblasti.

Obraz dokonalého prezidenta byl však zbořen v roce 1998, kdy vyšla najevo Clintonova milostná aféra se stážistkou Monikou Lewinskou. Situace došla tak daleko, že se Clinton stal druhým prezidentem v dějinách USA, který byl podroben impeachmentu. K jeho odvolání z úřadu sice nedošlo, nicméně celé jeho „zatloukání“ v této aféře zůstává temnou skvrnou na jeho image.

V zahraniční politice došlo za Clintonovy administrativy došlo k několika důležitým událostem. Především to byla situace kolem války v Jugoslávii, také však rozšíření NATO či bombardování Iráku poté, co odmítl spolupracovat se zbrojními inspektory. Nesmíme též zapomínat na jeho účast na pokusu o mírové řešení konfliktů v Izraeli a Severním Irsku.

Po odchodu z prezidentského úřadu je Clinton se svými proslovy vidět na světových fórech. Jeho manželka Hillary se v roce 2000 stala senátorkou ve státě New York a je tak první „první dámou“, která se dostala do Senátu Spojených států.

Ferdinand Porsche

Automobil značky Porsche je snem všech mužů nezávisle na věku. Sportovní automobil který je zároveň symbolem luxusu nese jméno legendárního německého konstruktéra s českými kořeny Ferdinanda Porsche. Výroba sportovních aut však ležela spíše na jeho synovi Ferrym. Nebýt však Ferdinandových konstruktérských úspěchů, tak by se dnes boháči „poršáky“ nevozili.

Ferdinand se narodil v rodině klempíře 3. září 1875 ve Vratislavicích nad Nisou (německy Maffersdorf). Jméno Porsche je pravděpodobně německým tvarem českého jména Boreš. Až do svých osmnácti let studoval průmyslovou školu v Liberci, jehož jsou dnes Vratislavice součástí. Dělo se tak proti vůli otce, který chtěl, aby Ferdinand jednou převzal dílnu (staršií bratr Anton zemřel na následky pracovního úrazu). Po nocích mu tak alespoň musel pomáhat s prací. Jako elektrikář byl však zručný, údajně už ve svých patnácti letech elektrifikoval celý dům.

V osmnácti letech odešel mladý Porsche za prací do Vídně, po práci prý na černo navštěvoval tamní technickou univerzitu, aby se přiučil. Pracoval nejprve pro firmu Béla Egger a později pro Jakob Lohner, se kterou v roce 1900 představil na tu dobu revoluční elektromobil. Později se však masivní a těžké baterie ukázaly být limitem pro vývoj elektrických vozů.

Firma Jakob Lohner se v roce 1905 ocitla v ekonomických problémech a musela se Porscheho, v té době už pravděpodobně nejuznávanějšího konstruktéra v Rakousku, zbavit. Porsche však o nabídky zaměstnání neměl nouzi, odešel k firmě Austro-Daimler, která kromě automobilů též procovala na projektech pro zbrojní průmysl.

V průběhu první světové války uděluje technická univerzita Porschemu čestný doktorát. Velice si ho vážil, objevil se dokonce i v názvu jeho pozdější společnosti. Po válce se však objevují rozpory mezi konstruktérem a vedením společnosti o tom, kam by měla směřovat výroba automobilů. V roce 1923 se tak Porsche usazuje v německém Stuttgartu, centru automobilového průmyslu, a stává se šéfkonstruktérem ve společnosti Daimler Motoren.

Na začátku třicátých let se však Porsche rozhodl zcela osamostatnit a zakládá vlastní firmu. Do té dokázal stáhnout nejlepší německé inženýry té doby, včetně svého syna Ferryho. Po nástupu Hitlera k moci Porscheho hvězda svítila ještě více. Jeho úkolem bylo zkonstruovat vůz, který by mohl vlastnit každý Němec – tak vzniká idea Volkswagenu, tedy „lidového vozu“. Továrna na jeho výrobu vyrostla v německém Wolfsburgu, kde VW sídlí dodnes.

Porsche si svými úspěchy vybudoval u Hitlera dobrou pozici, a tak když vypukla druhá světová válka, stal se jedním z jeho zbrojních poradců. Z wolfburgské továrny pak vyjížděly jím navrhované těžké tanky Tiger, chlouba německé armády.

Po prohrané válce měli Francouzi eminentní zájem na tom, aby se výroba lidových vozů přesunula do Francie pod Porscheho vedením (Wolfburskou továrnu těžce poškodil nálet během války). Celý plán však ztroskotal a tak místo řídící funkce si on i jeho zeť Anton Piëch bez řádného procesu odseděli dvacet měsíců ve vězení za napomáhání nacistům.

Zatímco byl Ferdinand ve vězení, začal syn Ferry pracovat v rakouském Gmündu, kam se továrna přesunula z obav před nálety, na závodním autě Porsche 356, prvním které neslo rodinné jméno. Mnoho součástek bylo použito z legendárního Volkswagenu Brouk, který Ferdinand zkonstruoval.
V roce 1949 se celá rodina vrátila zpět do Německa. Překonala nesnadné začátky v poválečném průmyslu a model 356 se jevil být velkým úspěchem. Daleko více peněz však přinesl podíl z prodeje Brouka, kterých se po celém světě prodalo přes 20 milionů!

Ferdinand Porsche zemřel na následky infarktu 30. ledna 1951. Položil ale základ rodinnému bohatství a podílu ve Volkswagenu, ve který jeho potomci dnes drží. A také vytvořil značku, která v automobilovém průmyslu znamená mnoho. Na přelomu milénia byl jmenován nejlepším konstruktérem století. A nutno říct, že oprávněně.

Július Satinský

Július Satinský (* 20. august 1941, Bratislava – † 29. december 2002, Bratislava) bol slovenský herec, komik, dramatik, spisovateľ a autor literatúry pre deti.

Narodil sa a celé detstvo prežil v Bratislave. Herecké sklony sa u neho prejavovali už v mladom veku a v roku 1958 vyhral recitačnú súťaž Hviezdoslavov Kubín. Neskôr vyštudoval pedagogiku na Strednej pedagogickej škole, profesiu učiteľa však nikdy nevykonával, keďže jeho túžbou bolo herectvo, na ktoré ho neprijali. Na Vysokej škole múzických umení vyštudoval v rokoch 1962 – 1966 dramaturgiu a ako dramaturg v rokoch 1964 – 1967 pracoval v Československej televízii v Bratislave. Od roku 1959 spolu s Milanom Lasicom vystupovali ako komická dvojica v autorských reláciách. Účinkovali v Tatra revue a v Divadelnom štúdiu (Divadlo na korze). Po roku 1968, v období normalizácie, naráža aj so svojím hereckým partnerom Milanom Lasicom na množstvo prekážok a po zákaze činnosti na Slovensku pôsobia dva roky v českom divadle Večerní Brno a v rokoch 1972 – 1978 v spevohre Novej scény v Bratislave. V roku 1978 prestúpil do činohry Novej scény. Spolu s Milanom Lasicom je tiež signatárom Anticharty.

Július Satinský bol univerzálnou a tvorivou osobnosťou a svoj talent rozvinul aj ako autor veľkého množstva scénok, dialógov, celovečerných programov, ale je tiež autorom viacerých kníh s tematikou jemu blízkych spomienok na Bratislavu, obľúbených kníh pre deti, ale aj prispievateľom do viacerých novín a časopisov. Snáď najpopulárnejší bol kabaretný program Ktosi je za dverami, v ktorom vystupoval spoločne so svojou dvojičkou Milanom Lasicom. Význam osobnosti Júliusa Satinského spočíval aj v jeho vplyve na samotného percipienta, glosovanie aktuálnych tém a poznávanie „čŕt Slovákov“ patrili k jeho celoživotnému dielu.

Jeho prvou manželkou bola členka Baletu SND, tanečnica Lúčnice a prekladateľka z angličtiny a španielčiny Oľga Lajdová. V roku 1985 (po dvadsiatich rokoch manželstva) zomrela – utopila sa pri kúpaní v Karibskom mori na Amerických Panenských ostrovoch, pričom tam je aj pochovaná.

So svojou druhou manželkou (od roku 1985) MUDr. Vierou Satinskou (* 1955) mal dcéru Luciu a syna Jána. V roku 1989 dostal titul zaslúžilý umelec. Slovenská astronomická spoločnosť po ňom pomenovala planétku 15946 Satinský objavenú 8. januára 1998 A. Galádom a A. Pravdom na Astronomickom a geofyzikálnom observatóriu Modra-Piesky. Vyznamenaný Medailou Za zásluhy in memoriam (2003).

Jan Pavel II

Karol Józef Wojtyła byl od svého zvolení papežem 16. října 1978 známý jako Jan Pavel II. Od roku 1522, kdy se stal papežem holanďan Hadrián VI., je poprvé na biskupském stolci muž bez italské národnosti. Papežové navíc pocházeli ze zemí hrajících významnou roli v evropské historii (Itálie, Francie, Německo, Portugalsko, Anglie…). Nikdy předtím se papežem nestal Slovan, ještě ke všemu ze země ovládané komunismem. Jeho zvolení překvapilo dokonce více než zvolení barevného kardinála.

Narodil se ve Wadowicích, malém městě 50 kilometrů od Krakova, 18 května 1920. Byl druhým ze dvou synů Karola Wojtyli a Emilie Kaczorowské. Jeho matka zemřela v roce 1929 na srdeční vadu. Jeho starší bratr Edmund byl lékař. V nemocnici, kde pracoval se od pacientů nakazil spálou a zemřel na ní v roce 1932. Jeho otec Karol byl kapitánem ve výslužbě u 12. pluku polské armády a jako úředník měl na starost nebojové složky armády. Jeho zbožnost se přenesla také na syna. V roce 1941 přišel mladý Karol i o něj.

Po maturitě na gymnasiu se v roce 1938 přihlásil na Krakovskou Jagelonskou univerzitu (obor polská filologie) a večerní školu řečnictví. Student byl výborný, vynikal zejména v jazycích-latině, řečtině a němčině. Miloval sport, slabost měl pro kino a divadlo, ve škole prý hrál v deseti hrách hlavní role. V době nacistické okupace byla univerzita v roce 1939 uzavřena a Karol musel pracovat v kamenolomu (1940-1944) a poté v čističce vod, aby si vydělal na živobytí a zabránil tomu, být deportován do Německa.

Patřil k duchovní skupině pěstující kult Panny Marie, královny Polska. V roce 1942, vědom si svého poslání být kněz, začal s tajnými kurzy semináře v Krakově, u známého kardinála Adama Stefana Sapieha, arcibiskupa krakovského. Oba se podíleli na tajném vydávání falešných potvrzeních o křtu Židům na důkaz příslušnosti ke katolické církvi. Wojtyla pomáhal s ukrýváním, změnou identity a stěhováním. Současně byl Karel Wojtyla jedním z průkopníků „Rapsodického divadla“, také tajného.

Po druhé světové válce pokračoval ve studiích v krakovském semináři, svého času byla znovu otevřená a na fakultě teologie Jagelonské univerzity, až do jeho kněžské ordinace v Krakově, 1. listopadu 1946. Brzy poté ho kardinál Saphiena poslal do Říma, kde zahájil doktorandské studium na koleji Angelikum pod vedením francouzského dominikána, Garrigou-Lagrange. Zde se naučil italsky a francouzsky. V roce 1948 dokončil doktorát z teologie s tezemi na téma víry v díle svatého Jana z Kříže.

V roce 1948 se vrátil do Polska a byl vikářem na různých farnostech v Krakově. Od roku 1951, kdy znovu zahájil svá studia na teologii, byl kaplanem pro univerzitní studenty. V roce 1953 obhájil teze „O zhodnocení možnosti vybudování katolické etiky na základě Maxe Schelera“ na lublinlinské katolické univerzitě. Později se stal profesorem mravní teologie a sociální etiky ve velkém semináři v Krakově a na fakultě teologie v Lublinu. Titul profesor nebyl však v té době tak vysoký jako dnes.

4. července 1958 byl papežem Piem XII. jmenován pomocným biskupem krakovským a vysvěcen 28. září 1958 ve wawelské katedrále v Krakově arcibiskupem Baziakem. Ve svých 38 letech byl nejmladším biskupem Polska vůbec. V roce 1964 byl jmenován arcibiskupem krakovským a v květnu 1967 ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Částečně promlouval na druhém Vatikánském koncilu s důležitým příspěvkem promýšlejícím povahu Gaudim et spes a zasazoval se především o svobodu svědomí. Účastnil se také jako kardinál všech biskupských synod. Roku 1974 byl zvolen do „Konsilia“ – biskupské rady při stálém generálním sekretariátu. Roku 1977 byl synodou zvolen do Konsilia opět a to si ho vybralo za svého předsedu.

Pontifikát
Od počátku jeho pontifikátu, tzn. 16. října 1978, kdy byl zvolen 264. papežem, nástupcem Jana Pavla I., vykonal papež Jan Pavel II. 95 pastorálních návštěv mimo Itálii a 141 po Itálii. Cestuje nejen po Evropě a Americe, ale navštívil také Pákistán, Japonsko, Nigérie, Rovníková Guinea, Nový Zéland, Šalamounovy ostrovy, Thajsko… Navštívil také 301 z 334 farností. Žádný z papežů před ním v takové míře necestoval a pro nemalé výdaje, spjaté s touto činností, musí Jan Pavel II. často čelit tvrzení, že finance tímto způsobem utrácené by se daly využít mnohem vhodněji, např. na podporu zemí třetího světa.

Čas od času si papež dopřává také rekreační cestu. V červenci 1984 lyžoval na Adamellu v Tridentu. Do střediska se dopravil společně s italským prezidentem Pertinim letadlem a vrtulníkem. Během pobytu prý dokonce nepohrdl špenátovými nočky „strangolapreti“- rdousiči kněžích. Jan Pavel II. byl také autorem několika knih a her. V roce 1994 mu vyšlo dílo Překročit práh naděje. Několik rozhlasových her a knih napsal a některé také publikoval již před svým pontifikátem, jako např. Láska a zodpovědnost, kde zastává tradiční katolický názor, co se týče funkce manželství, což je plození dětí a odmítavě se staví k jakékoli ochraně před početím, jako ostatně po celou dobu svého pontifikátu. Rozhlasová hra Před zlatnický krámem se vysílala v italském i západoněmeckém rozhlase a v roce 1979 vyšla dokonce deska - Wojtyla zpěvák a básník.

Žádný jiný papež nevyšel vstříc tolika jednotlivcům jako Jan Pavel II.: více než 16 milionů poutníků se účastnilo generálních audiencí, kterých bylo více než 1000. Tento počet je bez všech dalších speciálních audiencí a náboženských ceremonií, více než 8 miliónů poutníků bylo přítomno jen během Velkého jubilea v roce 2000, a s miliony věřících se setkává během pastorálních návštěv po Itálii a ve světě. Při jedné z generálních audiencí málem přišel o život. 13. května 1981 jel jako obvykle v otevřeném autě davem, když ho zasáhly kulky Mehmeta Aliho Agcy. Okamžitě byl převezen do Gemilliho nemocnice, kde byl ještě téhož dne operován. Již v nemocnici atentátníkovi odpustil a pronesl za něj modlitbu. Agcy byl samozřejmě odsouzen na doživotí. Papež ho dva roky poté ve vězení navštívil.

V souvislosti s Janem Pavlem II. rovněž nesmí být opomenuty početné návštěvy vládních osobností během 38 oficiálních návštěv a v 650 vládních audiencích a setkáních s hlavami států a během 212 audiencí a setkání s předsedy vlád. Navštívili ho 4 američtí prezidenti: Carter, Reagan, s nímž se společně zavázali pro mír a spravedlnost ve světě, Bush i Clinton, přijal Jásira Arafata, Šimona Perese, Benjamina Netanjahua, zná se s Alžbětou II. i prezidentem Kamerunu…

Jan Pavel II. uctívá Pannu Marii. Pod pravým břevnem kříže v jeho erbu je velké M: Marie pod Kristovým křížem. Za svůj úkol papež považuje posílení disciplíny v církvi, bojuje za očistu a integraci učení. Na Zelený čtvrtek 1979 rozeslal kněžím list, v němž potvrdil tradicí posvěcený obraz kněze a přikázal, aby byly kněžím nadále zamítány žádosti o dispens z celibátu.V říjnu 1982 dokonce požadoval po všech kněžích ve Věčném městě, aby nosili sutanu nebo tmavý oblek s kolárkem. Disciplínu uvnitř církve upevňuje s pomocí prefekta Kongregace víry, kardinála Josepha Ratzingera. Kongregace vydala např. instrukce k osvobozující teologii, dokument o homosexualitě nebo dokument odsuzující jakoukoli formu oplodnění ve zkumavce.

Kromě disciplíny také neustále zdůrazňuje snahu o dosažení sjednocení všech křesťanů a zlepšení vztahů s židy, proto v roce 1983 navštívil kostel římské lutheránské obce a o tři roky později římskou synagogu. Nepřestává se zasazovat o řešení konfliktů mírovou cestou. Mírotvorná aktivita pontifikátu Jan Pavla II. byla korunována úspěchem již 27. října 1986, v podobě mírové modlitby představitelů všech náboženství v Assisi. S hlavou katolické církve se zde sešlo více než 150 zástupců 33 křesťanských církví a mezinárodních církevních společenství i s delegacemi židů, muslimů, hinduistů, buddhistů, šintoistů, sikhů, zarathruštrovců a přírodních náboženství ke společné modlitbě za světový mír.

K míru vyzýval papež v souvislosti s vraždou libanonského prezidenta v roce 1982, válkou v Perském zálivu, v Kosovu, západním Timoru, Afghánistánu a stejně tak 22. března 2003 vyslovil prosbu o nenásilné řešení irácké situace. Po teroristických útocích na New York a během války v Afghánistánu znovu vyzval čelní představitele světových církví ke Dni modliteb v Assisi za mír ve světě.

Jan Pavel II. během svého pontifikátu předsedal 131 blahoslavícím ceremoniím (1282 blahoslavených) a 43 kanonizačním ceremoniím (456 svatých). Říká se, že to patří mezi jeho nejoblíbenější činnosti a vždy, když má někam vycestovat, neopomene se zeptat jestli v té zemi není někdo, kdo by měl být kanonizován nebo blahoslaven. V únoru 1983 Jan Pavel II. nově vymezil proces kanonizace apoštolskou konstitucí Divinum perfectiones Magister. Přibylo také spolupatronů. Cyril a Metoděj byli prohlášeni za spolupatrony Evropy společně se sv. Benediktem, spolupatronkami se staly Brigita Švédská, Kateřina ze Sieny a Tereza Benedikta od Kříže (Edith Steinová). Thomas More je od roku 2000 patronem státníků a politiků.

Konal 8 konzistoří, při nichž jmenoval 201 kardinálů. Papež Jan Pavel II. vystupuje velmi samostatně také při jmenování nových biskupů. V Itálii jmenoval do 3. července 1985 kardinálního vikáře diecéze Uga Polettiho do italské biskupské konference. Obešel tím personální návrhy většiny italských biskupů dávajících přednost osmi jiným kardinálům před Polettim s pověstí konzervativce.

Také shromáždil 6 plenárních setkání kolegia kardinálů. V listopadu 1979 svolal papež všech 130 kardinálů do Říma, aby s nimi prohovořil nejdůležitější vnitrocírkevní problémy. Tím vrátil apoštolskému kolegiu, které vlastně prozatím fungovalo jen jako papežské volební gremium, jeho původní funkci, tedy úlohu poradního orgánu.

Jeho nejdůležitější dokumenty zahrnují 13 encyklik, 13 apoštolských exhortací, 11 apoštolských ustanovení a 41 apoštolských dopisů. Jeho první encyklikou byla Redemptor hominis (Vykupitel člověka,1979), v níž vyzdvihuje význam spasení skrze Krista a zároveň uvádí, že základní povinností mocných je chránit dobro. Následovala Laborem Exercens (O lidské práci, 1981), Slavorum Apostoli (1985), která měla připomenout evangelijní činnost Cyrila a Metoděje u příležitosti jejich 1100 výročí. Dominum et Vivificantem (1986) hovoří o Duchu svatém, Redemptoris Mater (1987) vzdává úctu Panně Marii. Papež jako Mariin ctitel vyhlašuje také mariánským, rok 1987. Sollicitudo Rei Socialis (Sociální starostlivost církve, 1987) kritizuje stále se zvětšující propasti mezi bohatým Severem a chudým Jihem.

Zodpovědnost přitom prý padá na bohatší národy a na prostředky, které používají ke zvětšování svého bohatství. Je tím popírána lidská důstojnost a prohlubují světovou sociální nerovnost. Je považována za zřejmě nejzdařilejší od doby encykliky Lva XIII., Rerum Novarum, nedočkala se však rozvedení. Redemptoris Missio (Poslání Krista vykupitele, 1990) vyzývá katolíky aby se zapojili do evangelizačního poslání církve. Od Centassimus Annus (Sto let, 1991) k oslavě sta let od vydání encykliky Rerum Novarum papeže Lva XIII. Veritatis splendor (Nádhera pravdy, 1993) pohlíží na některé zásadní otázky církevního morálního učení, Evangelium Vitae (1995) hovoří o hodnotě a neporušitelnosti lidského života a Fide et Ratio (1998), o vztahu mezi vírou a rozumem, je adresována biskupům katolické církve.

Od roku 1978 Svatý otec předsedal 15 synodám biskupů: šesti řádným (1980, 1983, 1987, 1990, 1994, 2001), jedné mimořádné (1985) a osmi zvláštním (1980, 1991, 1994, 1995, 1997, 1998 a 1999). Jeden z nejdůležitějších aktů pontifikátu Jana Pavla II. se odehrál 25. ledna 1983, kdy papež podepsal nový církevní zákoník. Přesně na den před 24 lety vyslovil papež Jan XXIII. Společně s vyhlášením II, vatikánského koncilu i přání, aby bylo vypracováno nové církevní zákonodárství. Nový kodex neobsahoval žádné převratné změny. Spíše jen utřídil a uspořádal podněty koncilu. Provedl však užitečnou redukci. Namísto 2414 kánonům starého zákoníku stojí dnes pouze 1752 zákonů. Poprvé v dějinách církevního zákonodárství byla vypočtena základní práva křesťana-laika.

Dne 15. března 1983 vyhlásil papež u příležitosti 1950.výročí vykoupení lidstva Kristovou smrtí mimořádné „milostivé léto“. V roce 1988 Vatikán poprvé zveřejnil finanční zprávu za rok 1986. 25.12.1995 se poprvé objevila vánoční zpráva a požehnání Urbi et Orbi na internetu a 3. března následujícího roku byla zavedena internetová stránka Vatikánu.

Papež také formálně odvolal odsouzení Galilea z roku 1633. V roce 1979 u příležitosti stého výročí narození Alberta Einsteina, řekl Jan Pavel II.: „Nemůžeme popřít, že Galileo rukou církve velmi trpěl.“ O dva roky později založil komisy, která měla záležitost zkoumat. 31. října bylo na shromáždění Papežské akademie věd oznámeno, že se Galileovi soudci dopustili „subjektivní chyby v úsudku.“ Později se vyjádřil i k problému pokřesťanšťování Ameriky: Mayové měli právo bránit svou kulturu, proto apeloval na vlády obou Amerik, aby se angažovali v ochraně jejich potomků.

Papež Jan Pavel II zemřel 2.4.2005. Svatý otec zastával svůj úřad téměř 27 let.

Jurij Alexejevič Gagarin

Jurij Alexejevič Gagarin, sovětský letec a kosmonaut, Hrdina sovětského svazu a první člověk, který uskutečnil let do vesmíru, přichází na svět 9. března roku 1934 v Klušinu v Smolenské oblasti v chudé rolnické rodině.

Gagarinovo dětství je dětstvím poznamenaným druhou světovou válkou, po jejím skončení pak odjíždí do Moskvy, kde se vyučí slévačem.

Střední vzdělání Gagarin získává v Saratově, kde na tamější průmyslové škole studuje slévačství. Zároveň J. A. Gagarin v Saratově od roku 1955 dochází do místního aeroklubu, ve stejném roce pak poprvé pilotuje letadlo – Jak-18.

Po absolvování závěrečných zkoušek v saratovském aeroklubu (podzim 1955) odchází Jurij Alexejevič Gagarin studovat orenburské letecké učiliště, které pak v roce 1956 opouští jako vojenský pilot.

Poté Gagarin slouží jako vojenský pilot (do roku 1958) v Archangelsku.

V roce 1959, poté, co je v Sovětském svazu po úspěších tamní kosmonautiky rozhodnuto, že bude do vesmíru vyslán člověk, se Jurij Alexejevič Gagarin přihlásí mezi uchazeče, z nichž bude vybrán první člověk, který uskuteční let do vesmíru – když pak projde náročnými prohlídkami a testy, odjíždí Gagarin společně s dalšími vybranými zájemci do Čkalovska, kde pak v březnu roku 1960 začíná jejich výcvik. Na podzim téhož roku je pak rozhodnuto, že do vesmíru poletí on.

Samotný let pak proběhne 12. dubna roku 1961 – kosmická loď Vostok s Gagarinem na palubě vzlétne v 7 hodin a 7 minut středoevropského času z kazachstánského kosmodromu Bajkonur, aby přistála po 108 minutách letu u Smelovky v Saratovské oblasti.

Gagarinův let do vesmíru sleduje s úžasem celý svět – hned po přistání se pak z prvního kosmonauta světa stává jedna z nejznámějších a nejpopulárnějších osobností planety – jeho slávu využije i sovětská komunistická propaganda, Jurij Alexejevič Gagarin dostává čestný titul Hrdina sovětského svazu a v roce 1962 je pak zvolen poslancem Nejvyššího sovětu Sovětského svazu.

Po svém památném letu pak Jurij Alexejevič Gagarin studuje na moskevské Vojenské letecké akademii N. J. Žukovského (absolvuje ji v roce 1968), po studiích se pak věnuje přípravě kosmonautů – na další let do vesmíru se přitom chystá i on, má se účastnit letu kosmické lodi Sojuz 3.

Nicméně, tohoto letu se Gagarin již nezúčastní – při cvičném letu dvoumístného proudového letounu Mig-15UTI 27. března roku 1968 havaruje u vesnice Novoselo a umírá.

Pochován je Jurij Alexejevič Gagarin v Moskvě u kremelské zdi, jeho jméno nese jeden z kráterů na odvrácené straně Měsíce.

Jevgenij Viktorovič Pľuščenko

Ako malý chlapec bol často chorý a preto sa rodina čoskoro presťahovala do Volgogradu, kde je miernejšia klíma. V štyroch rokoch stal Žeňa po prvýkrát na korčuliach a čoskoro začal robiť pokroky. Bavil ho aj hokej a balet, no nakoniec sa rozhodol zostať pri krasokorčuľovaní. Zlom prišiel v roku 1993, kedy vo Volgograde zavreli štadión, kde trénoval. Pokiaľ chcel pokračovať v krasokorčuľovaní, musel odísť do viac než 1 000 kilometrov vzdialeného Petrohradu. Spočiatku tam s ním bola aj mama, ale pretože nezohnala prácu a celá rodina sa presťahovať nemohla, zostal 11 ročný Žéňa v Petrohrade sám, len v opatere trénera Alexeja Mishina. Aj keď v tú dobu mal chuť všetko nechať a vrátiť sa domov, Mishin ho prehovoril aby ostal, pretože má veľký talent a zaručene niečo dokáže. A vytrvalosť sa vyplatila, hneď ako začal súťažiť a vyhrávať, dokázal uživiť celú rodinu. Rodičom a staršej sestre kúpil dom, aby sa mohli presťahovať za ním do Petrohradu.

Pľuščenko urobil veľký pokrok na medzinárodnej scéne pod vedením Mishina. Ako 14 ročný v roku 1997 vyhral Juniorské majstrovstvá sveta v krasokorčuľovaní. Nasledujúci rok ako 15 ročný sa umiestnil na 3 mieste na Svetovom šampionáte. V tom čase trénoval Alexej Mishin aj inú rastúcu teenagerskú hviezdu – Alexeja Yagudina, ktorý v tom istom roku vyhral Svetový šampionát . Medzi oboma začala narastať rivalita, ktorá mala za následok odchod Yagudina od trénera Mishina. Rivalita sa tým však neskončila a trvala aj nasledujúce roky kedy medzi sebou bojovali o prvenstvá.

Na Zimnej Olympiáde 2002 boli Pľuščenko a Yagudin za favoritov. Yagudin odkorčuľoval bezchybný krátky program a skončil prvý. Pľuščenko pokazil svoju kombináciu štvoritého skoku s trojitým a skončil štvrtý po krátkom programe. Korčuľoval silný voľný program na Carmen a umiestnil sa na druhom mieste. Yagudin dostal najvyššie známky vo voľnom programe v histórii Olympiády v starom spôsobe bodovania, a vyhral zlatú medailu.

Potom čo bol Yagudin nútený odísť z amatérskeho ľadu, kvôli zdravotným problémom, Pľuščenko vyhral väčšinu súťaží na ktorých sa zúčastnil v nasledujúcich rokoch. Len dvakrát sa umiestnil na druhom mieste. Prvýkrát v roku 2003 v Grand Prix Final kde ho porazil Emanuel Sandhu a druhýkrát v roku 2004 na Majstrovstvách Európy, kde ho porazil Brian Joubert. V roku 2005 musel po krátkom programe odstúpiť z Majstrovstiev Sveta, kvôli chorobe a potom sa už nezúčastnil Grand Prix Final. Potreboval neodkladnú operáciu slabín, ktorú podstúpil v Mníchove v lete roku 2005.

18. Júna 2005 sa Pľuščenko oženil s Máriou Ermak za honosnej ceremónie v Hoteli Astoria v St. Peterburgu. Takmer do roka a do dňa sa im narodil syn Egor Evgenievich (15. Júna 2006).

Pľuščenko bol jednoznačným favoritom olympiády v Turíne. Po tom ako sa všetci jeho súperi zosypali a takmer ani jeden neodjazdil svoje programy bez pádu, jedine Jevgenij prišiel ako by sa nič nedialo, odjazdil oba programy úplne suverénne a počkal si na zlatú medailu. Taktiež tu získal svoje životné maximá v bodovaní, ktoré sú súčasne aj doterajším svetovým rekordom odkedy je zavedený nový bodový systém. Oba hudobné sprievody boli od jeho priateľa Edvina Martona a pieseň na voľný program Godfather bol špeciálne zložený pre Jevgeniho. Edvin ho doprevádzal aj na slávnostnej exhibícii.

Po Olympiáde si Žéňa dal pauzu od súťaženia a chodil len po rôznych exhibíciách a taktiež od 28.2 do 6.4. bol spoločne s Edvinom Martonom na turné po Rusku s ich spoločnou šou Zlaty ľad Stradivari. Rok 2007 nám ešte predtým priniesol aj dlho sa šepkajúci fakt, že opustil svoju ženu. Dlho to zapieral, ale nakoniec to priznal v jednom rozhovore, že odkedy sa vzali ich vzťah ochabol a sám od nej trikrát odišiel, ale v snahe zachovať rodinu, kvôli malému Ermakovi sa k nej zakaždým aj vrátil. Keď však Másha bez jeho vedomia dala synovi svoje priezvisko, bolo to na neho už priveľa a rozhodol sa nadobro odísť a na Valentína 14.2.2008 oficiálne oznámil svoj rozvod.

Fanúšikov však viac ako jeho osobný život zaujíma, či ho ešte uvidia súťažiť. Po dvoch rokoch pauzy, kedy musel podstúpiť nevyhnutnú operáciu kolena, v tom roku konečne oznámil, že sa oficiálne vracia a začal naplno trénovať.
Ešte v roku 2008, čoskoro po rozvode s Máshou, ho bolo čím ďalej tým viac vídať s ruskou producentkou Dimu Bilana, okrem toho už aj návrhárkou a najnovšie aj spisovateľkou Janou Rudkovskou s ktorou sa 12.9. 2009 oženil v Moskve. Túto svadbu sledoval celý svet. To už mal Evgeni za sebou prvé súťaže novej sezóny v ktorých získal samozrejmé zlato.
Po prekonanej chrípke a menšiemu zraneniu, dokázal, že aj napriek týmto nepríjemnostiam je hodný titulu ruského šampióna. Na Štedrý deň 24.12.2009 získal v Ruskom národnom šampionáte za krátky program rekordný počet bodov 100,09 a o dva dni na to vo voľnom programe 171,50 bodov. Dokopy to dáva rekordných 271,59 bodov. V novom roku sa stal už po šiesty krát majstrom Európy.

Pozoruhodné výkony

Pľuščenkové technické výkony sú početné. Je jeden z mála mužských korčuliarov, ktorý predvádzajú Biellmanovej špirálu. Ako prvý korčuliar na svete predviedol kombináciu 4 toe loop - 3 toe loop - 2 loop (4-3-2) v súťaži v 1999 NHK Trophy (skočil ju asi 26 krát.). Je prvý korčuliar ktorý skočil kombináciu 4 toe loop – 3 toe loop - 3 loop (4-3-3) v súťaži v 2002 Ruskom pohári. (od vtedy ju skočil asi 4-krát.) Pľuščenko ako prvý korčuliar skočil 3 toe loop – 3 toe loop – 3 loop - 2 loop v kombinácii v roku 2005 na ARD Gala. Na exhibícii Európskeho šampionátu skočil kombináciu 6 skokov (3-3-2-2-2-2). Na Svetovom šampionáte v roku 2001 skočil kombináciu 4 skokov : 4 toe loop – 3 toe loop – 2 loop – 2 loop. Pľuščenko skočil úplný štvoritý toe loop v súťaži a tiež skočil štvoritý salchow v Samare v Rusku v roku 2004 na druhej stáži Ruského poháru. Odhaduje sa, že skočil asi 100 štvorákov v súťažiach. Tiež je jedným z mála krasokorčuliarov, ktorý skočil štvoritý loop a štvoritý lutz v tréningu, ale nikdy ich nepredviedol v súťaži. Vo veku 16 rokov sa stal najmladším mužským korčuliarom, ktorý kedy dostal najlepšie skóre 6.0. Dokopy ich dostal 74 pred tým ako sa zmenil bodový systém. Najnovšie skáče trojitého axla na svojich exhibíciách. Ako jediný muž na svete robí Bielmannovej piruetu.

Jean-Claude Van Damme

Jean-Claude Van Damme patrí spoločne so Sylvestrom Stallonom a Arnoldom Schwarcenegrom k nejväčším hviezdám akčných filmov 80. a 90. rokov. Narodil sa 18. októbra 1960 v Belgicku ako Jean - Claude Van Varenberg. Ako malý chlapec trávil väčšinu voľného času v kine, kde obdivoval svojich vtedajších hrdinov Alaina Delona, Jean - Paul Belmonda a Louis De Funésa. Jeho otec se živil ako knihkupec, matka predávala spodné prádlo.

K bojovému umeniu priviedol malého Van Damma jeho otec Eugene Van Varenberg, ktorý nechal svojho syna zapísať do kurzu karate. Karate mu skutočne učarovalo. Už v svojích zhruba dvacistich rokoch ss stal majstrom Európy v strednej váhe. V tej dobe si v Bruseli otvára vlastné karate študio nazvané California gym, ktoré skutočne prosperuje. Od mlada túžil po hereckej kariére, ktorú si začal budovať na začiatku 80. rokov vo Francúzsku. Tu natočil v režii Gillesa Béhata film ULIČKA BARBAROV. Jeho túžbou však bolo preraziť do Holywoodu.

Predal svoje študio a odcestoval do Ameriky splniť si svoj sen. Keď priletel do Ameriky, nevedel skoro vôbec anglicky. Protože mal v kapse necelých tisíc dolárov, prenajal si auto, v ktorom nocoval. Najskôr sa živil rôznymi priležitostnými prácami. Rozvážal pizzu, pokrýval koberce, robil vodiča limuzíny, vyhadzovače, maséra, smetiara, instalatéra alebo vyučoval bojové umenia.

Vo voľnom čase obchádzal rôzne filmové štúdia, ktoré boli zamerané na tvorbu akčných filmov. Avšak márne. Až raz zaklopal na dvere Chucka Norrisa. Ten ho angažoval ako komparzistu a kaskadéra
do svojho filmu MISSING IN ACTION. Jean Claude Van Damme je v záverečných titulkách filmu skutočne ako kaskadér uvedený. S Chuckom Norrisom spolupracoval zhruba osem mesiacov.

Jedného večera náhodne narazil na Menahema Golana, šéfa filmovej spoločnosti Cannon. Van Damme sa mu predstavil sebe vlastným spôsobom - vykopol svoju nohu do výšky. Na Menahema to zrejme urobilo dojem, protože si Van Dammea pozval na ďaľší deň do svojej kancelárie, kde mu ponúkol rolu v dnes už kultovom Krvavom športe. Jean-Claude Van Damme odletel aj so štábom do Hongkongu, kde sa film natáčal.

Menahem Golan nebol s výsledkom filmu najskôr spokojný a film skončil v archívoch študia. Situaciu nakoniec zachránil producent Mark Di Salle, ktorý Menahema presvedčil, aby film nasadil do kin. A urobil dobre. KRVAVÝ ŠPORT sa stal kasovým trhákom. Pred týmto úspešným snímkom si ale Van Damme zahral ešte zápornú postavu ruského (vtedy sovietského) karatistu Ivana vo filme KARATE TIGER: NEUSTUPUJ, NEVZDÁVEJ SE.

Po úspechu Krvavého športu podpísal Van Damme so spoločnosťou Cannon zmlúvu na daľšie tri filmy. Konkrétne sa jedná o snímky SMRTiaci ZATYKAČ, CYBORG a predovšetkým KICKBOXER, v ktorom si malú epizodnú rolu strihol tiež producent Mark Di Salle. Film KICKBOXER otvoril Van Dammovi cestu do študia Columbia Pictures.

Prvým úspešným snímkom, ktorý Jean-Claude Van Damme pre toto študio natočil, bol DVOJITÝ ZÁSAH z roku 1991. Pod film sa ako producent podpísal tiež Michael Douglas, respektive jeho produkčná spoločnosť Stone Group. Z filmu sa stal obrovský akčný hit.
A Van Damme sa konečne stal uznávanou hviezdou akčných filmov.

V roku 1995 natočil svoj režijný debut THE QUEST - SÚBOJ CTI, ktorý ide v šlapajách filmu, s ktorými bol Van Damme úspešný na začiatku svojej kariéry (KRVAVÝ ŠPORT, LEVIE SRDCE, KICKBOXER). Začal tiež spolupracovať s azijskými režisérskymi legendami, ako sú John Woo, Ringo Lam a Tsui Hark. Svojou spoluprácou im zároveň pomohol preraziť do Hollywoodu.

Od tej doby však jeho herecká kariéra klesá smerom dole. Za zmienku stoja snáď len snímky LEGIONÁR a POSLÁNIE, ktorý, a keď je béčkovým snímkom, má skvelé herecké obsadenie. Van Dammovi tu sekunduju Charlton Heston, Ben Cross, Sofia Milos alebo večný záporák Brian Thompson, s ktorým sa Jean-Claude stretol už pri natáčaní Levieho srdca.

V poslednej dobe sa Van Damme pokúša o comeback na filmové plátna. Jeho snahu potvrdzuje zatiaľ jeho posledný snímok ZÁSTUPCA VELITEĽA, ktorý patrí k tomu lepšiemu, čo táto hviezda za posledných
pár rokov natočila. Na rok 2007 je naplánované natáčanie snímku KUMITE. O tomto filme sa hovorí ako o snímke, ktorý by Van Dammovi mohol v návrate na strieborné plátno pomôcť.
Aj keď sa to nezdá, v súkromí sa Jean Claude Van Damme rád pozerá na romantické príbehy. K jeho obľúbeným filmom patrí DUCH, PRETTY WOMAN alebo RAIN MAN. Taktiež počúva vážnu hudbu. V telesnej kondici sa okrem karate udržuje tiež jazdou na bicykli, posilovanim, strečingom, joggingom. A nakoniec si ešte zahral sam seba v jednej epizode seriálu PRIATEĽIA.

L. R. HUBBARD

L. Ron Hubbard je jeden z najviac uznávaných a vo veľkej miere čítaných autorov všetkých čias. Po celom svete sa predalo viac ako 120 miliónov jeho diel, vo viac ako päťdesiatich jazykoch. Jedným z hlavných dôvodov je, že jeho písomnosti predstavujú vedomosti z prvej ruky poznatky o základoch života, o schopnostiach a vedomostiach získaných nie tým, že stál za postrannou čiarou života, ale žitím naplno.

"Aby si naozaj poznal život, musíš byť jeho súčasťou," povedal L. Ron Hubbard. "Musíš ísť medzi ľudí a pozerať sa, musíš sa dostať do skrytých kútov a zákutí existencie, musíš dôverne poznať všetky typy ľudí, aby si mohol nakoniec stanoviť, čo je človek."
A presne toto urobil. Z otvorených plání Montany, ktorá bola jeho domovom, až k pohoriam Číny, od zamrznutého pobrežia Aljašky do džunglí ostrovov v Jižném Pacifiku, či už pracoval s ľuďmi, na prieskumoch alebo učil neskúsených námorníkov prežiť pohromy svetovej vojny, L. Ron Hubbard naozaj poznal, čo je človek a život.

Vyzbrojený prenikavým intelektom, nekonečnou energiou, bezhraničnou zvedavosťou a jedinečným prístupom k filozofii a vede, ktorý nadovšetko kládol dôraz na funkčnosť a praktickosť, sa pustil do štúdia života a jeho tajomstiev, keď ešte nemal dvadsať rokov.

Pri svojich rozsiahlych cestách cez celú Áziu a Pacifik študoval múdrosť filozofií Ďalekého východu. Na týchto cestách videl obrovské utrpenie a chudobu. Ak bola táto východná múdrosť taká rozsiahla, tak prečo toto všetko, pýtal sa.

Potom, čo sa v roku 1929 Ron vrátil do Spojených štátov, venoval sa štúdiu matematiky a inžinierstva na Univerzite Georga Washingtona, kde bol členom jednej z prvých amerických tried jadrovej fyziky. Už na univerzite viedol svoje prvé experimenty, ktoré sa zaoberali mysľou a zistil, že napriek všetkým ľudským pokrokom vo fyzikálnych vedách, nikdy nebola vyvinutá funkčná technológia mysle a života. Ďalej objavil, že mentálne "technológie", ktoré existovali, psychológia a psychiatria, boli v skutočnosti barbarské a falošné predmety, ktoré nefungovali o nič viac ako metódy šamanov z džungle.
Ron započal s hľadaním základného princípu existencie, princípu, ktorý by viedol k zjednoteniu poznatkov a vysvetlil by význam samotnej existencie, o čo sa iní filozofovia pokúšali, ale nikdy ho nenašli.

Aby to dosiahol, začal študovať človeka v rôznom prostredí a kultúrach. V lete 1932, po tom, čo opustil univerzitu, začal sériu expedícií. Prvá ho zaviedla do Karibiku, kde preskúmal primitívnych osadníkov Martiniku. O niekoľko mesiacov neskôr sa vrátil na Karibské ostrovy a študoval kultúry iných ostrovov, vrátane Haiti a ich tajomnej viery vo vúdú, neskôr skúmal vieru horského obyvateľstva v Portoriku.
V roku 1937 po svojom návrate do Spojených štátov začal Ron dokazovať základ teórie a vykonal sériu biologických experimentov, ktoré viedli k prevratnému objavu, v ktorom vymedzil dynamický princíp existencie – spoločný menovateľ celého života – PREŽI!

S týmito objavmi, ktoré mal teraz k dispozícii, počas prvých týždňov roku 1938 spísal Ron svoje objavy vo filozofickej práci s názvom "Excalibur". Po dokončení tohto historického rukopisu umožnil iným, aby preskúmali túto prácu. odozva bola dramatická a pár vydavateľov sa jej dychtivo dožadovalo. Ale napriek tomu, že prichádzeli ponuky, vedel, že nemôže vydať túto knihu, protože neobsahuje praktickú terapiu. To neznamená, že objavy v jeho práci "Excalibur" neboli neskôr použité, nakoľko všetky jej základy boli Ronom zverejnené v iných knihách alebo materiáloch.
Väčšina jeho výskumov bola financovaná jeho profesionálnou spisovateľskou kariérou autora beletrie. Stal sa jedným z najžiadanejších autorov zlatého veku dobrodružnej a vedecko-fantastickej literatúry počas obdobia rokov 1930 až 1940 s prerušením len počas aktívnej služby v námorníctve Spojených štátov počas druhej svetovej vojny. čiastočne ochrnutý, na konci vojny, na jar v roku 1945 začal vážne pokračovať vo svojej práci v námornej nemocnici Oak Knoll v Oaklande, Kaloifornia, kde sa zotavoval zo svojich zranení.

Medzi 5 000 námorníkmi a príslušníkmi námornej pechoty, ktorí boli v Oak Knoll hospitalizovaní, boli stovky bývalých amerických zajatcov oslobodených z japonských táborov z ostrovov južného Pacifiku.
Postrehol, že zdravotnícky personál v námornej nemocnici bol zaneprázdnený snahou niečo vykonať pre vojnových zajatcov, ktorí boli v hroznej telesnej kondícií v dôsledku hladovania a iných príčin.

Pri pokusoch zmierniť aspoň nejaké utrpenie, použil Ron to, čo sa naučil pri svojich výskumoch. Urobil ďalšie prelomy a vyvinul techniky, ktoré umožnili nielen jeho vlastné zotavenie zo zranenia, ale pomohol iným príslušníkom armády znovu získať svoje zdravie.

Počas nasledujúcich rokov venoval tisíce hodín zjednocovaniu vôbec prvej použiteľnej technológie ľudskej mysle. Ron neochvejne zhromažďoval poznámky zo svojej práce pri prípravách na knihe o tomto predmete. Na to, aby ďalej potvrdil svoje teórie, zriadil kanceláriu v Hollywoode, Kalifornii, kde mohol pracovať s ľuďmi rôznych profesií. Netrvalo dlho a bol zaplavený širokou paletou ľudí, ktorí dychtili po jeho pomoci.

Na sklonku roku 1947 napísal rukopis s prehľadom svojich objavov o mysli. V tomto čase ešte nebol publikovaný, ale koloval medzi ronovými priateľmi, ktorí ho kopírovali a podávali ďalej. (Tento rukopis byl oficiálne publikovaný v roku 1951 a jeho dnešný názov je Dynamiky života.)

V roku 1948 strávil tri mesiace pomáhaním vážne narušeným pacientom v psychiatrickej liečebni Savannah, Georgia. "Pracoval som z niektorými z nich" spomínal, "pri pohovoroch a vypomáhaní ako oni nazývajú neodborný lekár, čo znamená dobrovoľník. Toto mi dalo určitý pohľad o spoločenských problémoch duševných chorôb a poskytlo mi to ďalšie informácie v mojich vlastných výskumoch." Taktiež to obnovilo duševné zdravie dvadsiatke dovtedy beznádejných prípadov a znovu to potvrdilo, že jeho objavy sú použiteľné pre všetkých, bezohľadu na to, ako zle na tom sú.
Tak ako sa šírila zvesť o Ronovom výskume, neustále zväčšujúca sa záplava listov žiadala o ďalšie informácie a požadovala, aby viac upresnil použitie svojich objavov. Aby zodpovedal na všetky tieto otázky, rozhodol sa napísať a publikovať komplexnú knihu o predmete Dianetika: moderná veda o duševnom zdravý. Tým, že sa 9. mája vydala Dianetika, bola vlastne po prvý krát široko dostupná príručka pre použitie jeho novej technológie. Záujem verejnosti sa začal šíriť rýchlosťou blesku a kniha vystrelila na vrchol bestselerov v New York Times a zostala tam týždeň za týždňom.

Následne po vydaní jeho fenomenálneho bestseleru mal Ron stále menej času pre seba, pretože bol pozývaný, aby robil demonštrácie a poskytol viac informácií o Dianetike. Pustil sa do ďalších výskumov a prostredníctvom svojich prednášok a záplavou vydaných bulletínov, časopisov a kníh informoval verejnosť o svojich posledných objavoch.

Ako sa 50te roky chýlili ku koncu a napriek narastajúcim požiadavkám na jeho čas od desiatok tisícov čitateľov Dianetiky zintenzívnil výskum do skutočnej podstaty životnej energie, ktorú v Dianetike nazval "centrum uvedomovania si" alebo "JA".

"Základným objavom Dianetiky bola presná anatómia ľudskej mysle", napísal. "Bola objavená aberatívna sila engramov. Boli vyvinuté postupy na ich vymazávanie. Množstvo prínosu, ktoré sa dalo dosiahnuť vyčerpaním pol tucta engramov predčilo čokoľvek, čo bol človek kedy schopný urobiť pre kohokoľvek v celej histórií ľudskej rasy."

"Objav toho, čo myseľ zahaľovala bolo objavenie Scientológie."

"Zahaľovala thetana. Thetan je osoba samotná a nie jeho telo alebo jeho meno, fyzikálny vesmír, jeho myseľ alebo čokoľvek iné; to čo si je vedomé, že si je vedomé; identita, ktorá JE jedincom. Thetan je každému jednému známy ako TY."
Tieto objavy sformovali základ aplikovanej náboženskej filozofie Scientológie, štúdium ľudského ducha vo vzťahu k sebe samému, hmotným vesmírom a ostatnému životu. Prostredníctvom používania scientologickej technológie sa môžu dosiahnuť vytúžené zmeny stavov v živote. Obsahuje Dianetiku, životne dôležitý a základný odbor Scientológie a zahŕňa techniky, ktoré zvyšujú osobné schopnosti a vedomie do výšok, ktoré sa v minulosti považovali za nedosiahnuteľné.
Bol to Ronov celoživotný cieľ dokončiť svoj výskum záhady s názvom človek a vyvinúť technológiu, ktorá by ho pozdvihla do vyšších úrovní porozumenia, schopností a slobody, cieľ, ktorý plne dosiahol vo vývoji Dianetiky a Scientológie. Ron mal vždy na pamäti, že nebude postačujúce , aby len on sám mal prospech z výsledkov svojej práce. S veľkou starostlivosťou zaznamenal každý detail svojich objavov tak, aby aj ostatní mali prístup k bohatstvu znalosti a múdrosti na zlepšenie svojich životov.

"Rád pomáham ostatným," povedal, "a považujem za svoju najväčšiu radosť v živote vidieť človeka, ktorý sa oslobodil od tieňov, ktoré robili jeho dni temnými."
"Tieto tiene mu pripadajú tak nepreniknuteľné a tak ho sťahujú dole, že keď zistí, že sú to iba tiene a že môže cez ne vidieť, prejsť cez ne a znova byť na slnku, tak je tým nesmierne potešený. A obávam sa, že som práve tak potešený ako on."

Jeho práce na tému človeka, mysle a ducha samotného zahŕňajú desiatky miliónov publikovaných slov zaznamenaných v množstve kníh, rukopisov a viac ako 3 000 nahratých prednášok a inštruktáží.

Dnes sa jeho práce študujú a používajú denne vo viac ako tisíc dianetických centrách, Scientologických cirkvách, misiách a organizáciách po celom svete.
L. Ron Hubbard opustil svoje telo 24. januára 1986. Jeho odkaz je plne ukončený výskum a uzákonenie dianetickej a scientologickej technológie.

Skvelými svedectvami Ronových vízií sú zázračné výsledky jeho technológie a milióny priateľov po celom svete, ktorí odovzdávajú jeho dedičstvo ďalej smerom k dvadsiatemu prvému storočiu. Každým uplynutým dňom obe tieto veci počtom rastú.

Jim Carrey

Jim Carrey je nejmladší ze čtyř dětí Katleen Marie Carrey a bývalého saxofonisty Percyho Josepha Carrey, který se dal na účtařinu. Jim začal svou kariéru již v patnácti letech komickým vystupováním po klubech po celé Kanadě. Ve svých šestnácti letech musel opustit školu a začít pracovat v továrně, aby mohl trochu vylepšit neúnosnou finanční situaci jeho rodičů, která začala vyhozením otce z práce a posléze dokonce z podnikového bytu. Po roce však továrnu opustil a začal se opět živit vystupováním po mnoha klubech v celé Kanadě.

V devatenácti letech se vydal do Hollywoodu, zde se uchytil v klubu Comedy Store a v roce 1983 získal svou první televizní roli ve filmu "Introducing...Janet". O rok později dostal roli v televizním seriálu Kachní továrna "The Duck Factory". Od té doby natočil mnoho filmů, žádný však nebyl výraznější trhák, ale dost honorovaných na to, aby si mohl koupit vlastní dům v kalifornii. Mimo hraní si psal scénáře např. v televizním seriálu "In Living Color" (1990) a některé si také produkoval jako "Jim Carrey: The Un-Natural Act" (1991).

Jimův velký filmový trhák přišel v roce 1994 v komedii Ace Ventura: Zvířecí detektiv "Ace Ventura: Pet Detective", po boku Courteney Coxové. Komedie se stala opravdovým šlágrem, která vydělala 72 milionů dolarů a z Jima se stala rázem velká Hollywoodská hvězda. Svou pověst úžasného mimického komika potvrdil v komediích Maska "The Mask " (1994), Blbý a blbější "Dumb and Dumber" (1994), Ace Ventura 2: Volání divočiny "Ace Ventura: When Nature Falos" (1995). Dalším velkým trhákem se stal film Batman navždy "Batman Forever" (1995), který si jen v Americe vydělal 184 milionů dolarů.

Díky filmu "The Cable Guy" (1996), za který dostal honorář 10 milionů dolarů se stal jedním z nejlépe placených herců světa. V roli montéra Chipa, který se nevybíravě naboural do života svému zákazníkovi Stevenovi. Chip mu za padesát dolarů načerno zapojil několik programů kabelové televize, Steven se domníval, že ho už nikdy neuvidí, jenže Chip mu pak do bytu nainstaluje extrémně drahou a kradenou televizní aparaturu. Steven to již nevydrží a řekne mu co si o něm myslí. Chip se rázem stává Stevenovým úhlavním nepřítelem s neuvěřitelně vyvinutým smyslem pro pomstu.

Jim Carrey dokázal, že je nejen dobrým komediálním hercem, ale také dramatickým ve filmu Truman Show "The Truman Show" (1998), za roli Trumana Burbanka získal Zlatý Glóbus pro nejlepšího herce. Díky tomuto nekomediálnímu úspěchu si jej vyhlédl režisér Miloš Forman pro hlavní roli ve filmu Muž na měsíci "Man on the Moon" (1999), kde si zahrál po boku Courtney Love. Role Kaufmana mu získala druhý Zlatý Glóbus.

V létě 2000 si Jim zahrál v komedii Já, mé druhé já a Irena "Me, Myself & Irene". V dvojroli si zahrál slušňáka Charlieho, který u policie pracuje 17 let, manželka mu zahýbá a Hanka, který chlastá, pere se a miluje divokej sex. Obě jeho povahy se šíleně zamilují do Ireny (Renee Zellweger), která utíká před policií. Stejný rok se také objevuje ve filmu Grinch "How the Grinch Stole Christmas", hraná verze animované pohádky, ve které se v roli malého zeleného mužíka snaží ukrást vánoce. Tato komedie se stala komerčně nejúspěšnějším filmem roku a vynesla mu nominaci na Zlatý glóbus v kategorii nejlepší herec v komedii nebo muzikálu a cenu časopisu People pro nejoblíbenějšího komediálního herce.

Jim má dceru Jane z manželství s Melissou Womer (1987-95). Také byl ženatý se spoluherečkou z filmu Blbý a blbější Lauren Holly, se kterou se rozvedl krátce po svatbě. Také měl roční románek s další jeho spoluherečkou z filmu Já, mé druhé já a Irena, Renee Zellweger, který skončil v prosinci 2000. Na festivalu ShoWest byl v roce 2000 vyhlášen mužskou hvězdou roku.

V roce 2004 sme jej mohli vidět v dobrodružné fantasy komedii Řada nešťastných příhod (režie Brad Silberling) a kritiky ceněném dramatu Věčný svit neposkvrněné mysli (režie Michel Gondry), ve kterém si zahrál s Kate Winslet. Předtím se objevil v hlavní roli komedie Toma Shadyaca Božský Bruce, která po celém světě vydělala přes 470 milionů dolarů a stala se jedním z komerčně nejúspěšnějších filmů roku 2003. V roce 2001 obsadil hlavní roli v romantickém dramatu Majestic (2001). Na festivalu ShoWest byl v roce 2000 vyhlášen mužskou hvězdou roku.

V roce 2005 si zahrál ve filmu režiséra Deana Parisota Finty Dicka a Jane, kde se objevil po boku Téy Leoni v roli Dicka Harpera.

V roce 2008 zaujal hlavní roli ve velmi úspěšném filmu Yes Man.

Emil Zátopek

český atlet, čtyřnásobný olympijský vítěz a osmnáctinásobný světový rekordman, nejlepší sportovec světa v letech 1949 a 1952 a nejlepší atlet 20. století (vyhlášen jím je v roce 1997), přichází na svět 19. září roku 1922 v Kopřivnici (okr. Nový Jičín).

Lehké atletice se Emil Zátopek věnuje již od mládí – dostává se k ní ale víceméně náhodou: když ho totiž v roce 1941 vychovatel v Baťově {viz Baťa, Tomáš} průmyslové škole ve Zlíně (kam Zátopek nastupuje do učení koncem třicátých let) donutí k účasti na tradičním běhu městem, vezme Zátopek tuto svoji účast jako výzvu ukázat, co v něm je – v běhu pak doběhne na druhém místě.

Po tomto závodě Emil Zátopek přijímá nabídku účastnit se tréninků zlínských atletů – vedle T. Šalé, tehdejší české běžecké hvězdy, pak běhá na tratích od 800 m do 3000 m. Přes usilovný trénink ale přitom končí na závodech na druhém či třetím místě, vítězství mu unikají.

Po dvou letech tréninku se proto Zátopek rozhodne vzít osud do vlastních rukou – výsledkem je slavný Zátopkův tréninkový systém, spočívající v běhání 400metrových úseků s několikanásobným opakováním: tento systém je pak základem jeho budoucích vítězství na vytrvaleckých tratích.

V říjnu roku 1943 se dostaví první výsledky – v tomto roce Emil Zátopek běží svůj první závod z kategorie vytrvaleckých, závod na 5000 metrů. V roce 1944 Zátopek vytvoří první ze svých rekordů – je jím český rekord na 2000 metrů a jeho hodnota je 5:33,4 min. Ještě stále v roce 1944 pak Zátopek jako první český běžec zaběhne 5000 m pod 15 minut.

Po skončení druhé světové války nastupuje Emil Zátopek na vojenskou akademii, přitom ale stále závodí (až do vzniku armádního klubu ATK Praha) za zlínské atlety. Největší úspěchy přitom zaznamenává na trati 5000 metrů – mezi léty 1945–54 se stává osminásobným mistrem Československa na této trati, v letech 1947–54 pak vede její světové tabulky, v květnu roku 1954 pak v Paříži překoná světový rekord časem 13:57,2 min, čímž se stává prvním československým sportovcem, který 5000 metrů zaběhl pod 14 minut.

Na trati 5000 metrů slaví Emil Zátopek i své první mezinárodní úspěchy – na mistrovství Evropy v Oslo v roce 1946 skončí sice ještě pátý, v Bruselu (též na ME) v roce 1950 je pak první (v Bernu na ME 1954 pak skončí třetí).

V roce 1948 Emil Zátopek poprvé běží i trať delší než 5000 m, a to trať 10 000 metrů – v Budapešti přitom vytváří československý rekord na této trati, když dosáhne času 30:28,4 min. Ve stejném roce pak jako první československý atlet zaběhne Zátopek 10 000 m pod 30 minut.

Běh na 10 000 se pak stává Zátopkovou disciplínou nejúspěšnější – v letech 1948–54 vévodí světovým tabulkám, pětkrát zlepší světový rekord, na ME ji v letech 1950 a 1954 vyhrává, stejně tak ji vyhrává na olympijských hrách v letech 1948 a 1952. Zároveň je Emil Zátopek prvním člověkem, který 10 000 m zaběhne pod 29 minut – na závodech v Bruselu běží tuto tra v čase 28:54,2 min. (v červnu 1954).

Největší slávu Emil Zátopek ale získává svými vystoupeními na letních olympijských hrách – na XIV. v Londýně v roce 1948 a na XV. v roce 1952 v Helsinkách. V Londýně Emil Zátopek získává zlato na trati 10 000 m, kde vítězí před svým dlouholetým rivalem A. Mimounem, startujícím za Francii, a stříbro na trati 5000 m, když dobíhá necelý metr za vítězným Belgičanem G. Reiffem.

Kromě úspěchů sportovních zaznamenává Emil Zátopek v roce 1948 i jeden úspěch osobní – jeho ženou se stává oštěpařka Dana Ingrová (viz Zátopková, Dana).

Na olympiádě v Helsinkách pak Emil Zátopek dosahuje naprostého vrcholu – v závodě na 10 000 m se opakuje situace z Londýna: Zátopek zvítězí, když poráží opět A. Mimouna, závod na 5000 metrů je pak jedním z nejhezčích v olympijské historii – vítězem je Zátopek. Třetí zlato pak Emil Zátopek v Helsinkách získává ještě v maratónu, který zde běží poprvé v životě.

Čtvrtou zlatou medaili pak do sbírky Zátopkových získává Dana, která v Helsinkách vítězí mezi oštěpařkami.

Další olympijské hry (XVI. v Melbourne v roce 1956) už pro Zátoka tak dobře nedopadnou – krátce před nimi se podrobuje operaci kýly, kvůli operaci pak startuje jen v maratónu, v němž končí na šestém místě. Vítězství získává Zátopkům dlouholetý rival (a přítel) A. Mimoun.

Se sportovní kariérou se Emil Zátopek loučí v roce 1958 - poté pracuje na ministerstvu národní obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. Po období tzv. pražského jara roku 1968 (kdy patří k rozhodným zastáncům změn v československé společnosti) je pak ale Emil Zátopek svého postu hned v roce 1969 zbaven a propuštěn z armády. V období husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace pak Zátopek pracuje jako pomocný dělník u stavební geologie, od roku 1976 až do svého odchodu do penze pak pracuje v dokumentačním středisku ČSTV.

V roce 1975 Zátopek získává jako první československý sportovec Cenu Pierra de Coubertina, udělovanou Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO.

Po obnovení demokratického zřízení v Československu v roce 1989 se pak Emil Zátopek i s manželkou zapojují aktivně do společenského dění.

V roce 1997 je Emil Zátopek vyhlášen nejlepším naším atletem 20. století, v roce 1999 pak naším nejlepším olympionikem historie.
Emil Zátopek umírá 22. listopadu 2000 v Praze. Místem jeho posledního odpočinku je valašský Slavín v rožnovském skanzenu.

Carlos Ray "Chuck" Norris

americký akčný hrdina, hollywoodsky herec a momentálne aj internetový fenomén s veľkým fanklubom. Je hlavnou postavou televízneho seriálu Walker Texas Ranger.

Chuck Norris žije v Oklahome. Jeho otec bol alkoholikom, spolovice Ír a spolovice Čerokéz. Podobne z matkinej strany. Fakt, že je potomkom pôvodných obyvateľov Ameriky dáva najavo často. Mal dvoch bratov Wielanda (ktorý zomrel) a Aarona.

Keď mal Chuck desať rokov, jeho rodičia sa rozviedli a on sa spolu s mamou a bratmi presťahoval do Kalifornie. Chuck opisuje svoje detstvo ako pochmúrne a nevydarené. Bol to antiatleticky založený človek a v škole sa mu vysmievali kvôli jeho pôvodu. Chuck vo svojej autobiografií pripúšťa, že svojho otca prijal, napriek tomu, že mal problém s alkoholom.

Chuck Norris ukončil strednú školu a skoro potom sa oženil so svojou priateľkou. Potom sa pridal k Leteckým silám USA ako letecký policajt a bol poslaný do Južnej Kórey. Kde dostal svoju prezývku Chuck. Vtedy sa začal učiť Tang Soo Doo, miestne bojové umenie. Získal v ňom čierny pás a postupne ho to viedlo k čiernym pásom v Taekwondo, Karate a Jiu-Jitsu. Keď sa vrátil do USA, pokračoval v leteckej základni v Kalifornií. V roku 1962 ho prepustili a potom založil sieť škôl karate.

Chuck sa zapísal do histórie v roku 1997, keď bol prvý človek zo západu, ktorému sa podarilo dosiahnuť ôsmeho stupňa čierneho pásu v Taekwondo. Dostal aj Zlatú Doživotnú cenu za dosiahnuté úspechy od Svetovej karatistickej organizácie.

Chuckov vstup do turnajov karate bol neúspešný. Napriek tomu neprestával a začal porážať svojich súperov zaradom. V roku 1968 utrpel svoju piatu a poslednú porážku. Dokázal sa udržať šesť rokov za sebou ako majster v karate v kategórií stredná váha. Okrem toho získal ocenenie trojitej koruny a magazín Black Belt (Čierny pás) ho vyhlásil za bojovníka roka. Hneď potom v roku 1969 mal premiéru vo filme The Wrecking Crew (Záchranná čata)

V roku 1970 bol zabitý jeho brat Wieland vo Vietname. Venoval mu jeden film.

Na prehliadke bojových umení v Long Beach sa stretol s Brucom Leeom, vtedy ešte neznámym. Preslávil ich spoločný film Cesta Draka, kde si talianska mafia zavolá na pomoc Chucka z Ameriky, aby im pomohol vyhnať Bruca Leeho z Ríma . Nakoniec dôjde k ich spoločnému stretu v Koloseu, kde Lee po dlhom boji vyhrá.

V roku 1974 ukončil svoju aktívnu karate kariéru novým karate rekordom, čím sa pomstil za všetky svoje prehry.

V nasledujúcich tridsiatich rokoch hral v približne tridsiatke filmov, čím sa stal Hollywoodskou hviezdou.

Donald Trump

Kontroverzný americký miliardár, finančník a developer Donald Trump je aj v súčasnom búrlivom období globálnej ekonomickej krízy stále pojmom, ktorý vzbudzuje nemalý záujem. Jeho odvážne stavebné a architektonické projekty natrvalo zmenili tvár amerických veľkomiest ako New York, Atlantic City alebo Palm Beach na Floride.


A aj keď majú ľudia na Donalda Trumpa rôzne názory, jeho život je v mnohých ohľadoch zdrojom inšpirácie a motivácie pre ľudí, ktorí neustále hľadajú vo svojom živote nové príležitosti a výzvy.

Donald John Trump sa narodil 14. júna 1946 v Queens v New Yorku ako štvrté dieťa Fredericka C. a Mary MacLeod Trumpovcov. Jeho otec Frederick bol stavbárom a developerom, ktorý staval apartmány v Queense, v Brooklyne a na Staten Islande. V trinástich rokoch poslali rodičia Donalda do Newyorskej vojnovej akadémie. Už na akadémii sa prejavila jeho prirodzená túžba presadiť sa a vyniknúť: stal sa úspešným športovcom a prirodzeným študentským vodcom. Po ukončení akadémie v roku 1964 začal študovať na Fordham University, odkiaľ prestúpil na Pennsylvánsku Univerzitu (Wharton School of Finance), kde v roku 1968 získal diplom z ekonomiky.

Jeho životné smerovanie v najväčšej miere ovplyvnil jeho otec. Počas štúdií pracoval u otca a po ich úspešnom ukončení nastúpil v jeho Trump Organization. Ako vizionár s vysokými ambíciami presvedčil svojho otca o nevyhnutnosti rozšíriť ich podnik. Keďže v stavebníctve vládla silná konkurencia, Donald nadviazal kontakty s vplyvnými ľuďmi, s ktorými sa zoznámil po tom, ako sa v roku 1971 presťahoval na Manhattan. To mu otvorilo cestu k veľkým projektom.

Po krachu železničnej spoločnosti Pennsylvania Central Railroad Trump získal opciu na ich pozemky na západnej strane Manhattanu. Plánoval tam postaviť apartmánové domy, ale keďže sa projekt ukázal nerentabilný, ponúkol pozemky mestu pre vybudovanie spoločenského centra. Mesto jeho projekt prijalo, ale nevyhovelo Trumpovej požiadavke, aby centrum nieslo meno jeho rodiny.

Jeden z jeho prvých výrazných a úspešných projektov uzrel svetlo sveta v roku 1980, kedy Trump otvoril hotel Grand Hyatt. Jedinečnú budovu s reflexnými sklami naprojektovanú Der Scuttom, ktorý neskôr navrhol aj Trump Tower, získal Donald v roku 1974. V tom čase sa hotel volal Commodore a patril medzi hotely siete Penn Central. aj napriek tomu, že hotel nevykazoval zisky, Trump vycítil skvelú príležitosť aj vzhľadom k jeho vynikajúcej polohe pri Grand Central Station. O rok neskôr podpísal zmluvu so spoločnosťou Grant Hyatt, dohodol sa s mestom na daňových úľavách na 40 rokov a výsledkom sa stal už spomínaný Grand Hyatt, ktorý urobil z Donalda Trumpa najznámejšieho developera v meste.

V roku 1977 sa Donald oženil s modelkou Ivanou Zelníčkovou, ktorá v roku 1975 opustila Československo. O rok neskôr sa im narodil syn Donald John Trump, jr. a Ivana sa stala viceprezidentkou v dozornej rade Trump Organization a dohliadala na rekonštrukčné práce hotela Commodore.

V tom čase sa začal rodiť aj projekt jednej z jeho najznámejších budov. V roku 1979 si Trump prenajal miesto na Fifth Avenue. Der Scutt sa opäť podieľal na projekte monumentálneho $200 miliónového bytového komplexu. 58-poschodová budova so 6-poschodovým átriom vykladaným ružovým mramorom a 80 stôp vysokým vodopádom uzrela svetlo sveta v roku 1982 a niesla meno jeho tvorcu – Trump Tower. Trumpova popularita prekročila hranice New Yorku.

Trumpove podnikateľské aktivity neskončili pri stavbe apartmánových budov a rekonštrukcii luxusných hotelov. Po zlegalizovaní hráčskeho priemyslu v New Jersey v roku 1977, rozhodol sa spojiť výstavbu luxusného hotelu s kasínom. Získal atraktívny pozemok v Atlantic City a poveril svojho mladšieho brata Roberta kompletnou prípravou projektu cez financovanie, získanie hráčskej licencie pre kasíno až po samotnú realizáciu. Spoluprácu mu ponúkla Holiday Inns Corporation, materská spoločnosť Harrah´s a v roku 1982 uzrel svetlo sveta $250 milónový komplex Harrah´s na Trump Plaza. O štyri roky neskôr Trump hotel odkúpil a premenoval ho na Trump Plaza Hotel & Casino. Súčasne odkúpil Hiltom Hotels kasíno – hotel, keď sa spoločnosti nepodarilo získať hráčsku licenciu a premenoval ho na $320 miliónový komplex Trump´s Castle. Jeho najväčším projektom v hráčskom priemysle bolo dokúpenie najväčšieho hotel – kasína na svete: Taj Mahal v Atlantic City, ktorý otvoril v roku 1990.

Nie všetky jeho projekty však končili úspešne. V čase výstavby kasín v Atlantic City, plánoval Trump postaviť v New Yorku veľkú vežu s bytmi na prenájom. Získal obytný dom spolu so susediacim Barbizon-Plaza Hotel. Narazil však na odpor nájomníkov domu, ktorí boli chránení mestom regulovaným nájomným. Preto upustil od svojich plánov, zrekonštruoval Barizon-Plaza Hotel a premenoval ho na Trump Parc.

Ďalším kontroverzným projektom sa stal Television City, ktorý mal byť komplexom s desiatkami mrakodrapov, mestským parkom a ďalšími spoločenskými a sociálnymi vymoženosťami. Na jeho realizáciu kúpil v roku 1985 76 akrový pozemok na západnej strane Manhattanu za $88 milónov. Zdĺhavý schvaľovací proces ako aj odpor miestnej komunity oddialili realizáciu celého projektu.

V roku 1988 získal za $407 miliónov Plaza Hotel a preinvestoval na jeho rekonštrukciu ďalších $50 miliónov.

Svoje aktivity rozšíril aj na Floridu, kde vo West Palm Beach postavil kondomínium. V roku 1989 odkúpil za $365 miliónov leteckú spoločnosť Eastern Air Lines Shuttle a premenoval ju na Trump Shuttle.

Rok 1990 sa stal pre Trumpa zlomovým. Jeho plány vybudovať v Los Angeles miliardový komerčný a bytový komplex so 125 – poschodovou administratívnou budovou prekazil kolaps trhu s nehnuteľnosťami. Imanie Trumpovho impéria sa zmenšilo z $1,7 miliárd na $500 miliónov. Na záchranu spoločnosti založil viacero svojich nehnuteľností v snahe získať potrebné financie. Jeden zo symbolov nových podnikateľských, ekonomických a sociálnych trendov 80-tich rokov stratil svoj lesk.

Aj napriek tomu, že sa Trump dokázal dostať z najhoršieho, keď v roku 1997 sa odhadoval jeho majetok na $2 miliardy, jeho imidž poškodil rozvod s Ivanou. Po rozvode Donald prežil búrlivé obdobie, kedy sa v roku 1993 oženil so začínajúcou herečkou Marla Maples. Ich manželstvo vydržalo necelých 6 rokov. V júni 1999 sa oficiálne skončil ich dva roky trvajúci rozvodový proces, v ktorom Marla získala od Donalda $2 milióny. Trump sa oženil aj tretíkrát: V januári 2005 si zobral za ženu modelku Melaniu Knauss.

Donald Trump sa pohrával aj s myšlienkou vstúpiť do vysokej politiky. V októbri 1999 dokonca vytvoril výbor, ktorý mal posúdiť vhodnosť jeho kandidatúry v prezidentských voľbách 2000.

V roku 2004 začal Trump vystupovať v reality show stanice NBC The Apprentice (Učeň), v ktorej miliardár hľadá nových spolupracovníkov spomedzi 16-tich súťažiacich. Zveruje im reálne podnikateľské úlohy a projekty a podľa spôsobu, akým sa konkrétnej úlohy zhostia, postupujú do ďalšieho kola alebo sú vyradení.

Donald Trump žije v súčasnosti so svojou treťou ženou v trojposchodovom byte s rozlohou 3000 m2 v celkovej hodnote $50 miliónov.

Zaujímavý je aj pohľad na celkovú hodnotu jeho majetku. Zatiaľ čo samotný Trump odhaduje výšku svojho majetku na $6 miliárd, časopis Forbes uvádza necelé $3 miliardy.

Louis de Funès

Louis Germain David de Funès de Galarza [fines] (31. července 1914, Courbevoie, Francie - 27. ledna 1983 v Nantes) byl slavný francouzský herec a komik. Jeho synové se jmenují Olivier de Funès a Patrick de Funès.

Jeho rodiče byli Španělé, otec byl neúspěšný advokát, který se, aby uživil rodinu, stal nakonec pouličním prodavačem klenotů. Než se stal hercem, Louis vystřídal řadu zaměstnání: byl kožešník, dekoratér, aranžér, účetní, prodavač. Do šoubyznysu vstoupil koncem třicátých let jako pianista. Přitom absolvoval Simonovy herecké kurzy. Louis de Funès se poprvé objevil v divadle ve hře Slaměný milenec, před kamerou v roce 1946 ve filmu Barbizonovo pokušení. Různými vedlejšími rolemi se ,,prokousával" celých 15 let, než začal být úspěšný. V divadle, které ho vyneslo na výsluní díky divadelní hře Oskar, hrál i řadu epizodních rolí, než získal svou první hlavní roli ve filmové komedii Četník ze Saint Tropez - získal si tak coby strážmistr Ludovic Cruchot celou Evropu. Pak už se mu nabídky jen hrnuly. Ve filmu Fantomas ztvárnil komisaře Juva, zahrál si zde spolu se Jeanem Maraisem. Poté se setkal s režisérem Gérardem Ourym a natočil za spolupráce herce André Bourvila komedii Smolař. Výsledkem 11 752 000 diváků se zapsal do francouzské filmové historie, stejně tak jako pozdější film Velký flám (natočený ve stejné spolupráci), kde výsledek byl 17 000 000 diváků za tři měsíce (ve francouzských kinech tento rekord překonal až Titanik).

Zatímco ve Francii byl řadu let enormně úspěšný, v USA byl téměř neznámý s výjimkou komedie Dobrodružství rabína Jákoba z roku 1973. V Česku jeho popularitě napomohl vynikající dabing Františka Filipovského, který je dle některých fanoušků, dokonce i tehdy podle Louise, který s ním chtěl spolupracovat (což se nakonec nepovedlo a mezi oběma herci proběhly pouze telefonáty a dopisy), lepší než originál.

Jeho herecký styl se opíral o živelnou komiku a neuvěřitelné mimické schopnosti, jež zdědil hlavně po matce, které mu vynesly přezdívku Muž tisíce tváří, nebo Muž s tváří z gumy. Své typické grimasy okoukal z grotesek s Kačerem Donaldem i od Laurela a Hardyho.

Louis de Funès miloval svoji rodinu, zahradu a film. Žil na zámku Clermont na Loiře u Nantes, rád trávil čas ve skleníku, kde se věnoval růžím. Podařilo se mu vyšlechtit oranžovou La rose de Louis de Funès, která je oficiálně uznaným druhem.

De Funès měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt, jejž prodělal po skončení natáčení filmu Četník a četnice a na který nakonec dne 27. ledna 1983 také zemřel.

Arnold Schwarzenegger

Kto bol Arnold Schwarzenegger? Ako sa dostal na vrchol? Ak sa chcete dozvedieť všetko o Arnoldovi Schwarzeneggrovi, tak ste na správnom mieste. Ako sa s človeka, ktorý nemal ako malý chlapec plyn, vodu, elektriku a niekedy ani do úst čo vložiť stal najlepší kulturista všetkých čias? Jeho život bol veľmi ťažký a vyburcoval ho k takým výsledkom, ktoré mu závideli kulturisti, ženy a ľudia na celom svete. Mňa jeho príbeh natoľko oslovil, že som ho musel umiestniť na túto stránku. Teraz si už prečítajte jeho skutočný príbeh.

Arnold Schwarzenegger sa narodil 30. júla 1947 v Thalu (neďaleko Grazu – Rakúsko). Vyrastal na druhom poschodí 300 rokov starého domu so svojimi rodičmi a svojím starším bratom Meinhardom. Aj keď jeho otec pracoval ako policajný dôstojník, mali neustále problémy s peniazmi a ich domácnosť nenachádzala akýkoľvek komfort. Nemali elektrinu, ústredné kúrenie, telefón, koberce ani vodovod, takže Arnold Schwarzenegger so svojím bratom museli nosiť vodu z fontány vzdialenej 150 m od ich domu.

Jeho otec bol katolík, amatérsky hudobník a nadšený športovec a snažil sa aby jeho synovia trávili čas užitočnou činnosťou. Arnold sa niekoľko rokov venoval futbalu, ale skoro zistil, že jeho výkony dostávajú len malého ocenenia a začal sa rozhliadať po nejakom športe, ktorý by mu umožnil priame súperenie “muža proti mužovi“. Prešiel tak k atletike, ale po návšteve posilňovne zrazu zistil, že to je práve ten pravý šport a začal snívať o titule Mr. Universe. V roku 1961 sa stretol s Kurtom Marnulom, bývalým Mr. Rakúska, ktorý ho začal trénovať. Neskôr Marnul Arnolda Schwarzeneggra požiadal, aby cvičil v Atletickom klube v Graze a on súhlasil. V roku 1965 sa zapísal do rakúskej armády, kde slúžil ako tankista (1965-1966). Aby mohol odísť na súťaž v Stuttgarte, musel Arnold Schwarzenegger opustiť tábor bez povolenia. Súťaž vyhral a získal titul juniorského majstra Európy. Súperi mu dali prezývku “The Oak” (Dub), ktorú používa dodnes.

Po návrate ho čakalo sedem dní vo vojenskom väzení. Po vypršaní trestu armáda pre Arnolda Schwarzeneggra zriadila posilňovňu a on sa mohol plne sústrediť na tréning. Počas súťaže v Stuttgarte sa Arnold zoznámil s Albertom Busekom, vydavateľom popredného kulturistického časopisu, ktorý mu navrhol miesto trénera vo svojom fitnes štúdiu v Mníchove. Po návrate z vojny Arnold opustil Thal a nastúpil u Buseka. Začal sa pripravovať na Majstrovstvá sveta v Londýne a Busek ho vo svojich časopisoch propagoval. Arnold nakoniec získal len druhé miesto, ale zároveň sa z neho stal najznámejší mníchovský tréner. Busek medzitým vytvoril pre svojho chránenca medzinárodné kontakty.

Schwarzeneggrova popularita rýchlo rástla a neskôr začal trénovať s Francom Columbom silový trojboj. V roku 1966 vyhral nemecké Majstrovstvá v trojboji. V roku 1967 odišiel do Londýna bojovať o titul majstra sveta anglického zväzu NABBA a cesta bola korunovaná veľkým triumfom. Nasledujúci rok Arnold Schwarzenegger strávil prípravou na majstrovstvá sveta všetkých zväzov – Mr. Olympia. Skontaktoval vydavateľov časopisov “Muscle Builder” a “Mr. America”. Joe Weidera, ten mu pomohol pripraviť cestu do Ameriky. Medzitým Arnold štartoval v súťaži NABBA Mr. Universe v Londýne, ktorú s prehľadom vyhral. V roku 1968 obdržal od Weidera pozvánku do Ameriky, aby sa zúčastnil majstrovstiev sveta IFBB a zároveň ponuku zostať niekoľko mesiacov v Spojených štátoch a trénovať tam. Arnold bol posadnutý svojim americkým snom a návrh samozrejme prijal.


Weider mu po príchode poskytol zmluvu na jeden rok, ktorá Arnoldovi umožnila zostať v USA. Počas tohto roku zvíťazil na Majstrovstvách sveta IFBB v New Yorku aj na Majstrovstvách sveta NABBA v Londýne. Len v súťaži Mr. Olympia sa musel skloniť pred Sergiom Olivou. V roku 1970 si zahral vo svojom prvom filme Herkules v New Yorku (Hercules in New York) s antickými prvkami, v septembri zvíťazil na Majstrovstvách sveta NABBA v Londýne, kde porazil svoj idol Rega Parka.

O deň neskôr vyhral súťaž Mr. World v Columbusu, kde porazil svojho rivala Sergia Olivu, a v októbri získal svoj prvý titul Mr. Olympia. Arnold Schwarzenegger sa snažil speňažiť svoje úspechy a založil zasielateľskú službu so športovými potrebami a zároveň ponúkal aj tréningové kurzy.


V roku 1971 Arnold opäť zvíťazil v súťaži Mr. Olympia. V tomto roku ale taktiež zomiera Arnoldov starší brat Meinhard na následky autonehody. V septembri 1972 Arnold opäť zvíťazil na IFBB Mr. Olympia v Essene (SRN) a George Butler sa rozhodol angažovať Arnolda do hlavnej úlohy dokumentu Pumping Iron. V decembri zomrel na infarkt jeho otec Gustav Schwarzenegger.



V nasledujúcom roku Arnold dochádzal na kurzy angličtiny, nechal sa zapísať do večernej školy na California University v LA a získal štvrtý titul Mr. Olympia. Tento rok mal taktiež premiéru Schwarzeneggrov druhý film – Dlhé lúčenie (The Long GoodBye).
V októbri 1974 získal Arnold piaty titul Mr. Olympia a v novembri 1975 šiesty. Ohlásil svoj odchod zo súťažnej kulturistiky. V roku 1976 bol natočený film Zostaň hladný (Stay Hungry), v ktorom hral s Jeffom Bridgesom, a za ktorý dostal Zlatý glóbus ako najlepší mladý predstaviteľ.


V roku 1977 bol dokončený a uvedený do kín dokument Pumping Iron a vyšla publikácia “Arnold: Výchova kulturistu”. Arnold účinkoval v jednom z dielov seriálu Ulice San Francisca. V auguste navštívil tenisový turnaj Roberta F. Kennedyho blízko New Yorku, kde sa stretol s Mariou Owings Shriver a skoro sa do seba zamilovali.


V roku 1979 spolupracoval na knihách “Arnoldovo formovanie postavy pre ženy” a “Arnoldova kulturistika pre mužov”, zahral si vo westerne Kaktusový Jack (The Villian) a v komédii Hľadanie vecí (Scavenger Hunt). V novembri úspešne zložil skúšky z medzinárodného marketingu fitnes na univerzite vo Wisconsinu a zastával miesto odborného komentátora na Mr. Olympia. Po krátkom rozhovoru s Frankom Zanem sa rozhodol opäť začať s tréningom a obhájiť titul Mr. Olympia, ktorý v októbri 1980 skutočne získal. Účinkoval vo filme Návrat (The Comeback), ktorý je ukážkou jeho tréningu a súťaži Mr. Olympia. Po boku Loni Anderson si zahral vo filmu Príbeh Jane Mansfieldovej (The Jane Mansfield Story).



V roku 1981 vzniklo Arnoldovo prvé tréningové video Shape Up With Arnold.

V máji 1982 bol dokončený príbeh režiséra Johna Miliuse – Barbar Conan (Conan the Barbarian). V septembri 1983 bolo Arnoldovi udelené americké občianstvo. Na jeseň sa začalo natáčať pokračovanie Conana pod názvom Ničiteľ Conan (Conan the Destroyer), premiéru malo v júni 1984. V marci tohto roku začalo natáčanie nízkorozpočtového sci-fi filmu neznámeho režiséra Jamese Camerona Terminátor (The Terminator). Film bol na jeseň slávnostne uvedený do kín a dostal sa medzi desať najlepších filmov roka.


V roku 1985 Arnold Schwarzenegger ako spoluautor vydal knihu “Encyklopédia moderného bodybuildingu“. V júli sa natáčalo voľné pokračovanie Conana Červená Sonja (Red Sonja), v ktorom hral po boku Brigitte Nielsen, s ktorou prežil krátku milostnú aféru. V auguste toho istého roku oznámili Arnold a Maria Shriver svoje zasnúbenie. V septembri bol dokončený film Komando (Commando) a Arnold bol zvolený asociáciou “National Association of Theater Owners” Medzinárodnou hviezdou roku.


26. apríla 1986 sa Arnold v Massachusetts oženil s Mariou Shriver. V júni si zahral vo filmu Špinavá dohoda (Raw Deal). Rozbehol svoje obchody s nehnuteľnosťami. V roku 1987 si zahral vo filmoch Predátor (Predator) a Bežiaci muž (The Running Man). Za svoj prínos svetu filmu získal 1847. hviezdu na Hollywoodském chodníku slávy.


V nasledujúcom roku učinkoval v akčnom krimi Červené horko (Red Heat) a v komédii Dvojičky(Twins), čo bol jeho prvý film, ktorý v Spojených štátoch zarobil viac než 100 miliónov dolárov. V januári roku 1989 zvíťazil v ankete časopisu Muscle & Fitness ako najlepší kulturista všetkých čias. V tomto roku vznikla Arnoldom sponzorovaná kulturistická súťaž “Arnold Classic” a v decembri sa mu narodila prvá dcéra Katherine Eunice (13.12.1989).


V roku 1990 vyšli o Arnoldovi dve knihy: George Butler - “Arnold Schwarzenegger: Portrét” a Wendy Leighs – “Arnold: Neautorizovaný životopis”. Arnold bol prezidentom USA Georgom Bushom vymenovaný do funkcie prezidenta Rady pre šport a fitnes. Natočil sci-fi Total Recall (Total Recall) a komédiu Policajt zo škôlky (Kindergarten Cop), režíroval epizódu Premena zo série Príbehy zo záhrobia (Tales From The Crypt : The Switch) a podieľal sa na usporiadaní olympijských hier pre telesne postihnutých.


V roku 1991 bola Arnoldovi udelená cena Centra Simona Wiesenthala za jeho podporu pri vzniku štúdie o holocauste. 23. júla 1991 sa narodila Christina Maria Aurelia, Arnoldove a Mariine druhé dieťa. Arnold si zahral vo filmu Terminátor 2 : Deň zúčtovania (Terminator 2: Judgment Day), ktorý stál takmer 100 miliónov dolárov a ako prvý civil si za 45 tisíc dolárov kúpil vojenský terénny voz Hummer. V decembri získal humanitárne vyznamenanie od “American Sportcasters Association”.


V nasledujúcom roku otvoril Arnold v Santa Monice reštauráciu “Schatzi”, bol časopisom Premiere označený za 10. najvýznamnejšieho muža Hollywoodu a režíroval televízny film Vianoce v Connecticute (Christmas in Connecticut) s K. Kristoffersonem. V apríli dokončil svoj plán navštíviť za svojho prezidentovania v Rade pre šport a fitnes všetky 50 štátov USA a bol odstupujúcim Joe Goldom vymenovaný predsedou World Gym.


V roku 1993 vyšla Arnoldova kniha “Fitnes detí” a Arnold bol vymenovaný “Medzinárodnou hviezdou desaťročia”. V júni bol dokončený film Posledný akčný hrdina (Last Action Hero) a 18. septembra sa narodilo Arnoldove Schwarzeneggrove a Marine tretie dieťa – Patrick Arnold.


V roku 1994 sa Arnold po tretíkrát zišiel s režisérom Jamesem Cameronem a natočili spolu brilantnú akčnú komédiu Pravdivé lži (True Lies). Premiéra filmu bola v júli a US tržby 142 miliónov dolárov ich katapultovali na pozíciu jedného z najúspešnejších filmov roka. To tretia spolupráca s Ivanom Reitmanom (Dvojčatá, Policajt zo škôlky) nedopadla tak dobre. Druhé stretnutie Arnolda Schwarzeneggera so svojím “dvojčaťom” Danny De Vitom divákov príliš nezajímalo, a tak anabáza tehotného Arnolda v komédii Junior (Junior) skončila finančným fiaskom. Napriek tomu Arnold Schwarzenegger zväčšil svoje dlane a nohy do chodníku. Dostal rolu vo filme svojho starého príateľa Franca Columba – Berettov ostrov (Berreta’s Island).


Po prepade Juniora sa Arnold Schwarzenegger v roku 1996 rozhodol vrátiť k svojim koreňom drsným akčným filmom Likvidátor (Eraser). Film síce nie je úplne nanič, nič menej očakávania divákov naplnil len sčasti. Toho istého roku účinkuje aj vo vianočnej komédii Rolničky, kam sa podívaš (Jingle All the Way).


V marci 1997 získal zlatú medailu IFBB za organizovanie fitnes víkendov v Columbusu, označenie Najvýznamnejší kulturista 20.storočia a ocenenie Humanista roku od “National Association of Theater Owners”. V júni bol uvedený film Batman a Robin (Batman & Robin), v ktorom Arnold Schwarzenegger hral zloducha, diabolského Mr. Freeze. V tomto roku taktiež prijal hlavnú cenu Centra Simona Wiesenthala. Narodilo sa mu štvrté dieťa – Christopher Sergant (27. septembra). V lete 1997 podstúpil operáciu poškodenej srdečnej chlopne. Zákrok našťastie nemal žiadne komplikácie a Arnold sa rýchlo zotavil.




V roku 1998 mal Arnold tú česť slávnostne otvoriť “Štadión Arnolda Schwarzeneggera” v Grazi. Je to pôsobivé miesto a hold Arnoldovi a celej jeho práci. V tomto roku zomrela na infarkt Arnoldova matka Aurelia. V roku 1999 sa Arnold po dvoch rokoch vrátil na filmové plátno v satanskom horore Koniec sveta (End of Days). Po nepríliš dobrom prijatí tohto snímku natočil v roku 2000 akčný sci-fi 6. deň (The 6th Day) s aktuálnou témou – klonovaním ľudí.


Že sa Arnold vie trafiť do aktuálnych tém preukázal aj o rok neskôr. V roku 2001 natočil akčný thriller Protiúder (Collateral Damage). Arnold tu hrá losangeleského hasiča, ktorému teroristi pri bombovom útoku na kolumbijskom veľvyslanectve zabijú ženu a syna. Premiéra filmu bola po udalostiach z 11. septembra 2001 odložená, film bol prestrihaný, a do kín sa dostal až vo februári 2002.



Rok 2003 bol pre Arnolda Schwarzeneggera mimoriadne úspešný. Pod vedením režiséra Jonathana Mostowa (Ponorka U-571) sa najprv vo filme Terminátor 3: Vzbura strojov (Terminator 3: Rise of the Machines) vrátil k svojej najslávnejšej roli zabijackého cyborga a po jeho nebývalom kladnom prijatí zo strany kritiky aj filmových divákov sa rozhodol čeliť svojej najväčšej výzve – aktívne vstúpiť do politiky. Voľba kalifornského guvernéra sa konala 9. októbra 2003 a Arnold Schwarzenegger s 2 520 911 hlasmi suverénne zvíťazil. Po svojom zvolení sa rozhodol skončiť s filmovou kariérou. Terminátor 3 sa tak stáva labuťou piesňou jeho hereckej dráhy. Diváci ho však mohli ešte vidieť v cameo výstupoch vo filmoch Vitajte v džungli (The Rundown) a remaku Cesta okolo sveta za 80 dní (Around the World in 80 Days).

K dosiahnutiu méty najvyššej mu však v ceste stojí zdanlivo neprekonateľná prekážka – prezidentom USA sa môže stať iba americký občan, ktorý sa na území Spojených štátov narodil. Toto pravidlo pochádza z doby vzniku americkej ústavy a dnes je už samozrejme značne diskriminačné. Arnold, je čas to zmeniť !

Will Smith

Vlastním jménem Willard Christopher Smith Jr. se narodil jako druhé dítě ze čtyř matce Caroline a otci Willardovi. Vyrůstal ve středostavovské rodině a už v dětství dostal díky svému šarmu přezdívku "Princ".
Když mu bylo dvanáct, začal rapovat na ulici v partách. V šestnácti se setkal Smith s o čtyři roky starším muzikantem Jeffem Townesem a společně začali účinkovat v různých klubech jako duo DJ. Jazzy Jeff and the Fresh Prince. Jejich nahrávky měly obrovský úspěch, korunovaný v roce 1988 vítězstvím v Grammy za nejlepší rapové vystoupení, vůbec první cenou udělenou v téhle kategorii. Následovala dvě platinová CD a další vítězství v Grammy.

Smithovi bylo dvacet, procestoval půl světa a vydělal víc než milión. Utrácel bezhlavě za šperky, hotely a šest luxusních automobilů. I když jeho kariéra muzikanta slibovala slušné vyhlídky, chtěl zkusit i něco jiného. Na konci roku 1989 Will Smith potkal Bennyho Medinu, který tehdy pracoval u Warner Music a později se stal Smithovým managerem. Medina se narodil v malém městečku a jako teenager se ocitnul v bohaté rodině v Beverly Hills. Svůj životní příběh chtěl zobrazit v televizním seriálu a podařilo se mu přesvědčit šéfy NBC, že populární hudebník Will Smith bude ideálním představitelem jejich titulního hrdiny. Tak se zrodil seriál "Fresh Prince"(1990), který měl od samého začátku po celých šest sezón obrovský úspěch a stvořil televizní hvězdu - Willa Smithe.

A"velké plátno" na sebe nenechalo dlouho čekat. První nepřehlédnutelný Smithův filmový úspěch je spojen s kriminální komedií Mizerové "Bad Boys"(1995), která nečekaně vydělala 140 miliónů dolarů a stala se hitem roku 1995. Po dalších hitech jako Den nezávislosti "Independence Day"(1996) nebo Muži v černém "Men in Black“(2000) byl herec nabídkami scénářů doslova zavalen.

Po řadě komických rolí přesídlil i do hájemství jiných žánrů - viděli jsme ho v technothrilleru Nepřítel státu "Enemy of the State"(1998) v dobové romanci Legenda o slavném návratu (2000), také exceloval v titulní roli životopisného snímku "Ali"(2001) o pohnutých osudech slavného boxera Muhammada Aliho (Cassius Clay), za niž byl nominován na Oscara. Nyní se na plátna našich kin znovu vrací jako agent J ze sci-fi komedie Muži v černém 2 "Men in Black II". Zatímco za první Muže v černém dostal herec honorář 5 miliónů dolarů, za jeho pokračování to bylo čtyřikrát víc.

" Miluju legraci. Rád dělám vtipy a bavím lidi a myslím, že diváci to z mých filmů poznají," říká Will Smith a dodává . "Nemám rád stres. Lidé mají v životě tolik stresu, že strávit pak hodinu a půl v kině by pro ně mělo být jako závan čerstvého vzduchu." Pokud jde o soukromí, je Smith podruhé ženatý. Jeho první ženou byla módní návrhářka Sheree Elizabeth Zampino Smith (1992-1995), s níž má syna devítiletého syna Willarda. Podruhé se herec oženil v roce 1997 s herečkou Jadou Pinkett, kterou známe především jako hlavní představitelku z komedie Zamilovaný profesor. Mají spolu dvě děti - čtyřletého syna Jadena Christophera a dcerku Willou, které budou v říjnu dva roky. Will Smith se plynule pohybuje mezi různými uměleckými obory a jak tvrdí, nemá žádná omezení: " Chci dělat všechno možné. Chtěl bych být prvním černým prezidentem Spojených států. Dejte mi tak deset let a půjdu do voleb," žertoval krátce po uvedení prvního filmu Muži v černém. Roky ubíhají, tak uvidíme.

Will Smith patří už přes deset let k nejpopulárnějším americkým hercům tmavé pleti.