Jan Pavel II

Karol Józef Wojtyła byl od svého zvolení papežem 16. října 1978 známý jako Jan Pavel II. Od roku 1522, kdy se stal papežem holanďan Hadrián VI., je poprvé na biskupském stolci muž bez italské národnosti. Papežové navíc pocházeli ze zemí hrajících významnou roli v evropské historii (Itálie, Francie, Německo, Portugalsko, Anglie…). Nikdy předtím se papežem nestal Slovan, ještě ke všemu ze země ovládané komunismem. Jeho zvolení překvapilo dokonce více než zvolení barevného kardinála.

Narodil se ve Wadowicích, malém městě 50 kilometrů od Krakova, 18 května 1920. Byl druhým ze dvou synů Karola Wojtyli a Emilie Kaczorowské. Jeho matka zemřela v roce 1929 na srdeční vadu. Jeho starší bratr Edmund byl lékař. V nemocnici, kde pracoval se od pacientů nakazil spálou a zemřel na ní v roce 1932. Jeho otec Karol byl kapitánem ve výslužbě u 12. pluku polské armády a jako úředník měl na starost nebojové složky armády. Jeho zbožnost se přenesla také na syna. V roce 1941 přišel mladý Karol i o něj.

Po maturitě na gymnasiu se v roce 1938 přihlásil na Krakovskou Jagelonskou univerzitu (obor polská filologie) a večerní školu řečnictví. Student byl výborný, vynikal zejména v jazycích-latině, řečtině a němčině. Miloval sport, slabost měl pro kino a divadlo, ve škole prý hrál v deseti hrách hlavní role. V době nacistické okupace byla univerzita v roce 1939 uzavřena a Karol musel pracovat v kamenolomu (1940-1944) a poté v čističce vod, aby si vydělal na živobytí a zabránil tomu, být deportován do Německa.

Patřil k duchovní skupině pěstující kult Panny Marie, královny Polska. V roce 1942, vědom si svého poslání být kněz, začal s tajnými kurzy semináře v Krakově, u známého kardinála Adama Stefana Sapieha, arcibiskupa krakovského. Oba se podíleli na tajném vydávání falešných potvrzeních o křtu Židům na důkaz příslušnosti ke katolické církvi. Wojtyla pomáhal s ukrýváním, změnou identity a stěhováním. Současně byl Karel Wojtyla jedním z průkopníků „Rapsodického divadla“, také tajného.

Po druhé světové válce pokračoval ve studiích v krakovském semináři, svého času byla znovu otevřená a na fakultě teologie Jagelonské univerzity, až do jeho kněžské ordinace v Krakově, 1. listopadu 1946. Brzy poté ho kardinál Saphiena poslal do Říma, kde zahájil doktorandské studium na koleji Angelikum pod vedením francouzského dominikána, Garrigou-Lagrange. Zde se naučil italsky a francouzsky. V roce 1948 dokončil doktorát z teologie s tezemi na téma víry v díle svatého Jana z Kříže.

V roce 1948 se vrátil do Polska a byl vikářem na různých farnostech v Krakově. Od roku 1951, kdy znovu zahájil svá studia na teologii, byl kaplanem pro univerzitní studenty. V roce 1953 obhájil teze „O zhodnocení možnosti vybudování katolické etiky na základě Maxe Schelera“ na lublinlinské katolické univerzitě. Později se stal profesorem mravní teologie a sociální etiky ve velkém semináři v Krakově a na fakultě teologie v Lublinu. Titul profesor nebyl však v té době tak vysoký jako dnes.

4. července 1958 byl papežem Piem XII. jmenován pomocným biskupem krakovským a vysvěcen 28. září 1958 ve wawelské katedrále v Krakově arcibiskupem Baziakem. Ve svých 38 letech byl nejmladším biskupem Polska vůbec. V roce 1964 byl jmenován arcibiskupem krakovským a v květnu 1967 ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Částečně promlouval na druhém Vatikánském koncilu s důležitým příspěvkem promýšlejícím povahu Gaudim et spes a zasazoval se především o svobodu svědomí. Účastnil se také jako kardinál všech biskupských synod. Roku 1974 byl zvolen do „Konsilia“ – biskupské rady při stálém generálním sekretariátu. Roku 1977 byl synodou zvolen do Konsilia opět a to si ho vybralo za svého předsedu.

Pontifikát
Od počátku jeho pontifikátu, tzn. 16. října 1978, kdy byl zvolen 264. papežem, nástupcem Jana Pavla I., vykonal papež Jan Pavel II. 95 pastorálních návštěv mimo Itálii a 141 po Itálii. Cestuje nejen po Evropě a Americe, ale navštívil také Pákistán, Japonsko, Nigérie, Rovníková Guinea, Nový Zéland, Šalamounovy ostrovy, Thajsko… Navštívil také 301 z 334 farností. Žádný z papežů před ním v takové míře necestoval a pro nemalé výdaje, spjaté s touto činností, musí Jan Pavel II. často čelit tvrzení, že finance tímto způsobem utrácené by se daly využít mnohem vhodněji, např. na podporu zemí třetího světa.

Čas od času si papež dopřává také rekreační cestu. V červenci 1984 lyžoval na Adamellu v Tridentu. Do střediska se dopravil společně s italským prezidentem Pertinim letadlem a vrtulníkem. Během pobytu prý dokonce nepohrdl špenátovými nočky „strangolapreti“- rdousiči kněžích. Jan Pavel II. byl také autorem několika knih a her. V roce 1994 mu vyšlo dílo Překročit práh naděje. Několik rozhlasových her a knih napsal a některé také publikoval již před svým pontifikátem, jako např. Láska a zodpovědnost, kde zastává tradiční katolický názor, co se týče funkce manželství, což je plození dětí a odmítavě se staví k jakékoli ochraně před početím, jako ostatně po celou dobu svého pontifikátu. Rozhlasová hra Před zlatnický krámem se vysílala v italském i západoněmeckém rozhlase a v roce 1979 vyšla dokonce deska - Wojtyla zpěvák a básník.

Žádný jiný papež nevyšel vstříc tolika jednotlivcům jako Jan Pavel II.: více než 16 milionů poutníků se účastnilo generálních audiencí, kterých bylo více než 1000. Tento počet je bez všech dalších speciálních audiencí a náboženských ceremonií, více než 8 miliónů poutníků bylo přítomno jen během Velkého jubilea v roce 2000, a s miliony věřících se setkává během pastorálních návštěv po Itálii a ve světě. Při jedné z generálních audiencí málem přišel o život. 13. května 1981 jel jako obvykle v otevřeném autě davem, když ho zasáhly kulky Mehmeta Aliho Agcy. Okamžitě byl převezen do Gemilliho nemocnice, kde byl ještě téhož dne operován. Již v nemocnici atentátníkovi odpustil a pronesl za něj modlitbu. Agcy byl samozřejmě odsouzen na doživotí. Papež ho dva roky poté ve vězení navštívil.

V souvislosti s Janem Pavlem II. rovněž nesmí být opomenuty početné návštěvy vládních osobností během 38 oficiálních návštěv a v 650 vládních audiencích a setkáních s hlavami států a během 212 audiencí a setkání s předsedy vlád. Navštívili ho 4 američtí prezidenti: Carter, Reagan, s nímž se společně zavázali pro mír a spravedlnost ve světě, Bush i Clinton, přijal Jásira Arafata, Šimona Perese, Benjamina Netanjahua, zná se s Alžbětou II. i prezidentem Kamerunu…

Jan Pavel II. uctívá Pannu Marii. Pod pravým břevnem kříže v jeho erbu je velké M: Marie pod Kristovým křížem. Za svůj úkol papež považuje posílení disciplíny v církvi, bojuje za očistu a integraci učení. Na Zelený čtvrtek 1979 rozeslal kněžím list, v němž potvrdil tradicí posvěcený obraz kněze a přikázal, aby byly kněžím nadále zamítány žádosti o dispens z celibátu.V říjnu 1982 dokonce požadoval po všech kněžích ve Věčném městě, aby nosili sutanu nebo tmavý oblek s kolárkem. Disciplínu uvnitř církve upevňuje s pomocí prefekta Kongregace víry, kardinála Josepha Ratzingera. Kongregace vydala např. instrukce k osvobozující teologii, dokument o homosexualitě nebo dokument odsuzující jakoukoli formu oplodnění ve zkumavce.

Kromě disciplíny také neustále zdůrazňuje snahu o dosažení sjednocení všech křesťanů a zlepšení vztahů s židy, proto v roce 1983 navštívil kostel římské lutheránské obce a o tři roky později římskou synagogu. Nepřestává se zasazovat o řešení konfliktů mírovou cestou. Mírotvorná aktivita pontifikátu Jan Pavla II. byla korunována úspěchem již 27. října 1986, v podobě mírové modlitby představitelů všech náboženství v Assisi. S hlavou katolické církve se zde sešlo více než 150 zástupců 33 křesťanských církví a mezinárodních církevních společenství i s delegacemi židů, muslimů, hinduistů, buddhistů, šintoistů, sikhů, zarathruštrovců a přírodních náboženství ke společné modlitbě za světový mír.

K míru vyzýval papež v souvislosti s vraždou libanonského prezidenta v roce 1982, válkou v Perském zálivu, v Kosovu, západním Timoru, Afghánistánu a stejně tak 22. března 2003 vyslovil prosbu o nenásilné řešení irácké situace. Po teroristických útocích na New York a během války v Afghánistánu znovu vyzval čelní představitele světových církví ke Dni modliteb v Assisi za mír ve světě.

Jan Pavel II. během svého pontifikátu předsedal 131 blahoslavícím ceremoniím (1282 blahoslavených) a 43 kanonizačním ceremoniím (456 svatých). Říká se, že to patří mezi jeho nejoblíbenější činnosti a vždy, když má někam vycestovat, neopomene se zeptat jestli v té zemi není někdo, kdo by měl být kanonizován nebo blahoslaven. V únoru 1983 Jan Pavel II. nově vymezil proces kanonizace apoštolskou konstitucí Divinum perfectiones Magister. Přibylo také spolupatronů. Cyril a Metoděj byli prohlášeni za spolupatrony Evropy společně se sv. Benediktem, spolupatronkami se staly Brigita Švédská, Kateřina ze Sieny a Tereza Benedikta od Kříže (Edith Steinová). Thomas More je od roku 2000 patronem státníků a politiků.

Konal 8 konzistoří, při nichž jmenoval 201 kardinálů. Papež Jan Pavel II. vystupuje velmi samostatně také při jmenování nových biskupů. V Itálii jmenoval do 3. července 1985 kardinálního vikáře diecéze Uga Polettiho do italské biskupské konference. Obešel tím personální návrhy většiny italských biskupů dávajících přednost osmi jiným kardinálům před Polettim s pověstí konzervativce.

Také shromáždil 6 plenárních setkání kolegia kardinálů. V listopadu 1979 svolal papež všech 130 kardinálů do Říma, aby s nimi prohovořil nejdůležitější vnitrocírkevní problémy. Tím vrátil apoštolskému kolegiu, které vlastně prozatím fungovalo jen jako papežské volební gremium, jeho původní funkci, tedy úlohu poradního orgánu.

Jeho nejdůležitější dokumenty zahrnují 13 encyklik, 13 apoštolských exhortací, 11 apoštolských ustanovení a 41 apoštolských dopisů. Jeho první encyklikou byla Redemptor hominis (Vykupitel člověka,1979), v níž vyzdvihuje význam spasení skrze Krista a zároveň uvádí, že základní povinností mocných je chránit dobro. Následovala Laborem Exercens (O lidské práci, 1981), Slavorum Apostoli (1985), která měla připomenout evangelijní činnost Cyrila a Metoděje u příležitosti jejich 1100 výročí. Dominum et Vivificantem (1986) hovoří o Duchu svatém, Redemptoris Mater (1987) vzdává úctu Panně Marii. Papež jako Mariin ctitel vyhlašuje také mariánským, rok 1987. Sollicitudo Rei Socialis (Sociální starostlivost církve, 1987) kritizuje stále se zvětšující propasti mezi bohatým Severem a chudým Jihem.

Zodpovědnost přitom prý padá na bohatší národy a na prostředky, které používají ke zvětšování svého bohatství. Je tím popírána lidská důstojnost a prohlubují světovou sociální nerovnost. Je považována za zřejmě nejzdařilejší od doby encykliky Lva XIII., Rerum Novarum, nedočkala se však rozvedení. Redemptoris Missio (Poslání Krista vykupitele, 1990) vyzývá katolíky aby se zapojili do evangelizačního poslání církve. Od Centassimus Annus (Sto let, 1991) k oslavě sta let od vydání encykliky Rerum Novarum papeže Lva XIII. Veritatis splendor (Nádhera pravdy, 1993) pohlíží na některé zásadní otázky církevního morálního učení, Evangelium Vitae (1995) hovoří o hodnotě a neporušitelnosti lidského života a Fide et Ratio (1998), o vztahu mezi vírou a rozumem, je adresována biskupům katolické církve.

Od roku 1978 Svatý otec předsedal 15 synodám biskupů: šesti řádným (1980, 1983, 1987, 1990, 1994, 2001), jedné mimořádné (1985) a osmi zvláštním (1980, 1991, 1994, 1995, 1997, 1998 a 1999). Jeden z nejdůležitějších aktů pontifikátu Jana Pavla II. se odehrál 25. ledna 1983, kdy papež podepsal nový církevní zákoník. Přesně na den před 24 lety vyslovil papež Jan XXIII. Společně s vyhlášením II, vatikánského koncilu i přání, aby bylo vypracováno nové církevní zákonodárství. Nový kodex neobsahoval žádné převratné změny. Spíše jen utřídil a uspořádal podněty koncilu. Provedl však užitečnou redukci. Namísto 2414 kánonům starého zákoníku stojí dnes pouze 1752 zákonů. Poprvé v dějinách církevního zákonodárství byla vypočtena základní práva křesťana-laika.

Dne 15. března 1983 vyhlásil papež u příležitosti 1950.výročí vykoupení lidstva Kristovou smrtí mimořádné „milostivé léto“. V roce 1988 Vatikán poprvé zveřejnil finanční zprávu za rok 1986. 25.12.1995 se poprvé objevila vánoční zpráva a požehnání Urbi et Orbi na internetu a 3. března následujícího roku byla zavedena internetová stránka Vatikánu.

Papež také formálně odvolal odsouzení Galilea z roku 1633. V roce 1979 u příležitosti stého výročí narození Alberta Einsteina, řekl Jan Pavel II.: „Nemůžeme popřít, že Galileo rukou církve velmi trpěl.“ O dva roky později založil komisy, která měla záležitost zkoumat. 31. října bylo na shromáždění Papežské akademie věd oznámeno, že se Galileovi soudci dopustili „subjektivní chyby v úsudku.“ Později se vyjádřil i k problému pokřesťanšťování Ameriky: Mayové měli právo bránit svou kulturu, proto apeloval na vlády obou Amerik, aby se angažovali v ochraně jejich potomků.

Papež Jan Pavel II zemřel 2.4.2005. Svatý otec zastával svůj úřad téměř 27 let.

Jurij Alexejevič Gagarin

Jurij Alexejevič Gagarin, sovětský letec a kosmonaut, Hrdina sovětského svazu a první člověk, který uskutečnil let do vesmíru, přichází na svět 9. března roku 1934 v Klušinu v Smolenské oblasti v chudé rolnické rodině.

Gagarinovo dětství je dětstvím poznamenaným druhou světovou válkou, po jejím skončení pak odjíždí do Moskvy, kde se vyučí slévačem.

Střední vzdělání Gagarin získává v Saratově, kde na tamější průmyslové škole studuje slévačství. Zároveň J. A. Gagarin v Saratově od roku 1955 dochází do místního aeroklubu, ve stejném roce pak poprvé pilotuje letadlo – Jak-18.

Po absolvování závěrečných zkoušek v saratovském aeroklubu (podzim 1955) odchází Jurij Alexejevič Gagarin studovat orenburské letecké učiliště, které pak v roce 1956 opouští jako vojenský pilot.

Poté Gagarin slouží jako vojenský pilot (do roku 1958) v Archangelsku.

V roce 1959, poté, co je v Sovětském svazu po úspěších tamní kosmonautiky rozhodnuto, že bude do vesmíru vyslán člověk, se Jurij Alexejevič Gagarin přihlásí mezi uchazeče, z nichž bude vybrán první člověk, který uskuteční let do vesmíru – když pak projde náročnými prohlídkami a testy, odjíždí Gagarin společně s dalšími vybranými zájemci do Čkalovska, kde pak v březnu roku 1960 začíná jejich výcvik. Na podzim téhož roku je pak rozhodnuto, že do vesmíru poletí on.

Samotný let pak proběhne 12. dubna roku 1961 – kosmická loď Vostok s Gagarinem na palubě vzlétne v 7 hodin a 7 minut středoevropského času z kazachstánského kosmodromu Bajkonur, aby přistála po 108 minutách letu u Smelovky v Saratovské oblasti.

Gagarinův let do vesmíru sleduje s úžasem celý svět – hned po přistání se pak z prvního kosmonauta světa stává jedna z nejznámějších a nejpopulárnějších osobností planety – jeho slávu využije i sovětská komunistická propaganda, Jurij Alexejevič Gagarin dostává čestný titul Hrdina sovětského svazu a v roce 1962 je pak zvolen poslancem Nejvyššího sovětu Sovětského svazu.

Po svém památném letu pak Jurij Alexejevič Gagarin studuje na moskevské Vojenské letecké akademii N. J. Žukovského (absolvuje ji v roce 1968), po studiích se pak věnuje přípravě kosmonautů – na další let do vesmíru se přitom chystá i on, má se účastnit letu kosmické lodi Sojuz 3.

Nicméně, tohoto letu se Gagarin již nezúčastní – při cvičném letu dvoumístného proudového letounu Mig-15UTI 27. března roku 1968 havaruje u vesnice Novoselo a umírá.

Pochován je Jurij Alexejevič Gagarin v Moskvě u kremelské zdi, jeho jméno nese jeden z kráterů na odvrácené straně Měsíce.

Jevgenij Viktorovič Pľuščenko

Ako malý chlapec bol často chorý a preto sa rodina čoskoro presťahovala do Volgogradu, kde je miernejšia klíma. V štyroch rokoch stal Žeňa po prvýkrát na korčuliach a čoskoro začal robiť pokroky. Bavil ho aj hokej a balet, no nakoniec sa rozhodol zostať pri krasokorčuľovaní. Zlom prišiel v roku 1993, kedy vo Volgograde zavreli štadión, kde trénoval. Pokiaľ chcel pokračovať v krasokorčuľovaní, musel odísť do viac než 1 000 kilometrov vzdialeného Petrohradu. Spočiatku tam s ním bola aj mama, ale pretože nezohnala prácu a celá rodina sa presťahovať nemohla, zostal 11 ročný Žéňa v Petrohrade sám, len v opatere trénera Alexeja Mishina. Aj keď v tú dobu mal chuť všetko nechať a vrátiť sa domov, Mishin ho prehovoril aby ostal, pretože má veľký talent a zaručene niečo dokáže. A vytrvalosť sa vyplatila, hneď ako začal súťažiť a vyhrávať, dokázal uživiť celú rodinu. Rodičom a staršej sestre kúpil dom, aby sa mohli presťahovať za ním do Petrohradu.

Pľuščenko urobil veľký pokrok na medzinárodnej scéne pod vedením Mishina. Ako 14 ročný v roku 1997 vyhral Juniorské majstrovstvá sveta v krasokorčuľovaní. Nasledujúci rok ako 15 ročný sa umiestnil na 3 mieste na Svetovom šampionáte. V tom čase trénoval Alexej Mishin aj inú rastúcu teenagerskú hviezdu – Alexeja Yagudina, ktorý v tom istom roku vyhral Svetový šampionát . Medzi oboma začala narastať rivalita, ktorá mala za následok odchod Yagudina od trénera Mishina. Rivalita sa tým však neskončila a trvala aj nasledujúce roky kedy medzi sebou bojovali o prvenstvá.

Na Zimnej Olympiáde 2002 boli Pľuščenko a Yagudin za favoritov. Yagudin odkorčuľoval bezchybný krátky program a skončil prvý. Pľuščenko pokazil svoju kombináciu štvoritého skoku s trojitým a skončil štvrtý po krátkom programe. Korčuľoval silný voľný program na Carmen a umiestnil sa na druhom mieste. Yagudin dostal najvyššie známky vo voľnom programe v histórii Olympiády v starom spôsobe bodovania, a vyhral zlatú medailu.

Potom čo bol Yagudin nútený odísť z amatérskeho ľadu, kvôli zdravotným problémom, Pľuščenko vyhral väčšinu súťaží na ktorých sa zúčastnil v nasledujúcich rokoch. Len dvakrát sa umiestnil na druhom mieste. Prvýkrát v roku 2003 v Grand Prix Final kde ho porazil Emanuel Sandhu a druhýkrát v roku 2004 na Majstrovstvách Európy, kde ho porazil Brian Joubert. V roku 2005 musel po krátkom programe odstúpiť z Majstrovstiev Sveta, kvôli chorobe a potom sa už nezúčastnil Grand Prix Final. Potreboval neodkladnú operáciu slabín, ktorú podstúpil v Mníchove v lete roku 2005.

18. Júna 2005 sa Pľuščenko oženil s Máriou Ermak za honosnej ceremónie v Hoteli Astoria v St. Peterburgu. Takmer do roka a do dňa sa im narodil syn Egor Evgenievich (15. Júna 2006).

Pľuščenko bol jednoznačným favoritom olympiády v Turíne. Po tom ako sa všetci jeho súperi zosypali a takmer ani jeden neodjazdil svoje programy bez pádu, jedine Jevgenij prišiel ako by sa nič nedialo, odjazdil oba programy úplne suverénne a počkal si na zlatú medailu. Taktiež tu získal svoje životné maximá v bodovaní, ktoré sú súčasne aj doterajším svetovým rekordom odkedy je zavedený nový bodový systém. Oba hudobné sprievody boli od jeho priateľa Edvina Martona a pieseň na voľný program Godfather bol špeciálne zložený pre Jevgeniho. Edvin ho doprevádzal aj na slávnostnej exhibícii.

Po Olympiáde si Žéňa dal pauzu od súťaženia a chodil len po rôznych exhibíciách a taktiež od 28.2 do 6.4. bol spoločne s Edvinom Martonom na turné po Rusku s ich spoločnou šou Zlaty ľad Stradivari. Rok 2007 nám ešte predtým priniesol aj dlho sa šepkajúci fakt, že opustil svoju ženu. Dlho to zapieral, ale nakoniec to priznal v jednom rozhovore, že odkedy sa vzali ich vzťah ochabol a sám od nej trikrát odišiel, ale v snahe zachovať rodinu, kvôli malému Ermakovi sa k nej zakaždým aj vrátil. Keď však Másha bez jeho vedomia dala synovi svoje priezvisko, bolo to na neho už priveľa a rozhodol sa nadobro odísť a na Valentína 14.2.2008 oficiálne oznámil svoj rozvod.

Fanúšikov však viac ako jeho osobný život zaujíma, či ho ešte uvidia súťažiť. Po dvoch rokoch pauzy, kedy musel podstúpiť nevyhnutnú operáciu kolena, v tom roku konečne oznámil, že sa oficiálne vracia a začal naplno trénovať.
Ešte v roku 2008, čoskoro po rozvode s Máshou, ho bolo čím ďalej tým viac vídať s ruskou producentkou Dimu Bilana, okrem toho už aj návrhárkou a najnovšie aj spisovateľkou Janou Rudkovskou s ktorou sa 12.9. 2009 oženil v Moskve. Túto svadbu sledoval celý svet. To už mal Evgeni za sebou prvé súťaže novej sezóny v ktorých získal samozrejmé zlato.
Po prekonanej chrípke a menšiemu zraneniu, dokázal, že aj napriek týmto nepríjemnostiam je hodný titulu ruského šampióna. Na Štedrý deň 24.12.2009 získal v Ruskom národnom šampionáte za krátky program rekordný počet bodov 100,09 a o dva dni na to vo voľnom programe 171,50 bodov. Dokopy to dáva rekordných 271,59 bodov. V novom roku sa stal už po šiesty krát majstrom Európy.

Pozoruhodné výkony

Pľuščenkové technické výkony sú početné. Je jeden z mála mužských korčuliarov, ktorý predvádzajú Biellmanovej špirálu. Ako prvý korčuliar na svete predviedol kombináciu 4 toe loop - 3 toe loop - 2 loop (4-3-2) v súťaži v 1999 NHK Trophy (skočil ju asi 26 krát.). Je prvý korčuliar ktorý skočil kombináciu 4 toe loop – 3 toe loop - 3 loop (4-3-3) v súťaži v 2002 Ruskom pohári. (od vtedy ju skočil asi 4-krát.) Pľuščenko ako prvý korčuliar skočil 3 toe loop – 3 toe loop – 3 loop - 2 loop v kombinácii v roku 2005 na ARD Gala. Na exhibícii Európskeho šampionátu skočil kombináciu 6 skokov (3-3-2-2-2-2). Na Svetovom šampionáte v roku 2001 skočil kombináciu 4 skokov : 4 toe loop – 3 toe loop – 2 loop – 2 loop. Pľuščenko skočil úplný štvoritý toe loop v súťaži a tiež skočil štvoritý salchow v Samare v Rusku v roku 2004 na druhej stáži Ruského poháru. Odhaduje sa, že skočil asi 100 štvorákov v súťažiach. Tiež je jedným z mála krasokorčuliarov, ktorý skočil štvoritý loop a štvoritý lutz v tréningu, ale nikdy ich nepredviedol v súťaži. Vo veku 16 rokov sa stal najmladším mužským korčuliarom, ktorý kedy dostal najlepšie skóre 6.0. Dokopy ich dostal 74 pred tým ako sa zmenil bodový systém. Najnovšie skáče trojitého axla na svojich exhibíciách. Ako jediný muž na svete robí Bielmannovej piruetu.

Jean-Claude Van Damme

Jean-Claude Van Damme patrí spoločne so Sylvestrom Stallonom a Arnoldom Schwarcenegrom k nejväčším hviezdám akčných filmov 80. a 90. rokov. Narodil sa 18. októbra 1960 v Belgicku ako Jean - Claude Van Varenberg. Ako malý chlapec trávil väčšinu voľného času v kine, kde obdivoval svojich vtedajších hrdinov Alaina Delona, Jean - Paul Belmonda a Louis De Funésa. Jeho otec se živil ako knihkupec, matka predávala spodné prádlo.

K bojovému umeniu priviedol malého Van Damma jeho otec Eugene Van Varenberg, ktorý nechal svojho syna zapísať do kurzu karate. Karate mu skutočne učarovalo. Už v svojích zhruba dvacistich rokoch ss stal majstrom Európy v strednej váhe. V tej dobe si v Bruseli otvára vlastné karate študio nazvané California gym, ktoré skutočne prosperuje. Od mlada túžil po hereckej kariére, ktorú si začal budovať na začiatku 80. rokov vo Francúzsku. Tu natočil v režii Gillesa Béhata film ULIČKA BARBAROV. Jeho túžbou však bolo preraziť do Holywoodu.

Predal svoje študio a odcestoval do Ameriky splniť si svoj sen. Keď priletel do Ameriky, nevedel skoro vôbec anglicky. Protože mal v kapse necelých tisíc dolárov, prenajal si auto, v ktorom nocoval. Najskôr sa živil rôznymi priležitostnými prácami. Rozvážal pizzu, pokrýval koberce, robil vodiča limuzíny, vyhadzovače, maséra, smetiara, instalatéra alebo vyučoval bojové umenia.

Vo voľnom čase obchádzal rôzne filmové štúdia, ktoré boli zamerané na tvorbu akčných filmov. Avšak márne. Až raz zaklopal na dvere Chucka Norrisa. Ten ho angažoval ako komparzistu a kaskadéra
do svojho filmu MISSING IN ACTION. Jean Claude Van Damme je v záverečných titulkách filmu skutočne ako kaskadér uvedený. S Chuckom Norrisom spolupracoval zhruba osem mesiacov.

Jedného večera náhodne narazil na Menahema Golana, šéfa filmovej spoločnosti Cannon. Van Damme sa mu predstavil sebe vlastným spôsobom - vykopol svoju nohu do výšky. Na Menahema to zrejme urobilo dojem, protože si Van Dammea pozval na ďaľší deň do svojej kancelárie, kde mu ponúkol rolu v dnes už kultovom Krvavom športe. Jean-Claude Van Damme odletel aj so štábom do Hongkongu, kde sa film natáčal.

Menahem Golan nebol s výsledkom filmu najskôr spokojný a film skončil v archívoch študia. Situaciu nakoniec zachránil producent Mark Di Salle, ktorý Menahema presvedčil, aby film nasadil do kin. A urobil dobre. KRVAVÝ ŠPORT sa stal kasovým trhákom. Pred týmto úspešným snímkom si ale Van Damme zahral ešte zápornú postavu ruského (vtedy sovietského) karatistu Ivana vo filme KARATE TIGER: NEUSTUPUJ, NEVZDÁVEJ SE.

Po úspechu Krvavého športu podpísal Van Damme so spoločnosťou Cannon zmlúvu na daľšie tri filmy. Konkrétne sa jedná o snímky SMRTiaci ZATYKAČ, CYBORG a predovšetkým KICKBOXER, v ktorom si malú epizodnú rolu strihol tiež producent Mark Di Salle. Film KICKBOXER otvoril Van Dammovi cestu do študia Columbia Pictures.

Prvým úspešným snímkom, ktorý Jean-Claude Van Damme pre toto študio natočil, bol DVOJITÝ ZÁSAH z roku 1991. Pod film sa ako producent podpísal tiež Michael Douglas, respektive jeho produkčná spoločnosť Stone Group. Z filmu sa stal obrovský akčný hit.
A Van Damme sa konečne stal uznávanou hviezdou akčných filmov.

V roku 1995 natočil svoj režijný debut THE QUEST - SÚBOJ CTI, ktorý ide v šlapajách filmu, s ktorými bol Van Damme úspešný na začiatku svojej kariéry (KRVAVÝ ŠPORT, LEVIE SRDCE, KICKBOXER). Začal tiež spolupracovať s azijskými režisérskymi legendami, ako sú John Woo, Ringo Lam a Tsui Hark. Svojou spoluprácou im zároveň pomohol preraziť do Hollywoodu.

Od tej doby však jeho herecká kariéra klesá smerom dole. Za zmienku stoja snáď len snímky LEGIONÁR a POSLÁNIE, ktorý, a keď je béčkovým snímkom, má skvelé herecké obsadenie. Van Dammovi tu sekunduju Charlton Heston, Ben Cross, Sofia Milos alebo večný záporák Brian Thompson, s ktorým sa Jean-Claude stretol už pri natáčaní Levieho srdca.

V poslednej dobe sa Van Damme pokúša o comeback na filmové plátna. Jeho snahu potvrdzuje zatiaľ jeho posledný snímok ZÁSTUPCA VELITEĽA, ktorý patrí k tomu lepšiemu, čo táto hviezda za posledných
pár rokov natočila. Na rok 2007 je naplánované natáčanie snímku KUMITE. O tomto filme sa hovorí ako o snímke, ktorý by Van Dammovi mohol v návrate na strieborné plátno pomôcť.
Aj keď sa to nezdá, v súkromí sa Jean Claude Van Damme rád pozerá na romantické príbehy. K jeho obľúbeným filmom patrí DUCH, PRETTY WOMAN alebo RAIN MAN. Taktiež počúva vážnu hudbu. V telesnej kondici sa okrem karate udržuje tiež jazdou na bicykli, posilovanim, strečingom, joggingom. A nakoniec si ešte zahral sam seba v jednej epizode seriálu PRIATEĽIA.

L. R. HUBBARD

L. Ron Hubbard je jeden z najviac uznávaných a vo veľkej miere čítaných autorov všetkých čias. Po celom svete sa predalo viac ako 120 miliónov jeho diel, vo viac ako päťdesiatich jazykoch. Jedným z hlavných dôvodov je, že jeho písomnosti predstavujú vedomosti z prvej ruky poznatky o základoch života, o schopnostiach a vedomostiach získaných nie tým, že stál za postrannou čiarou života, ale žitím naplno.

"Aby si naozaj poznal život, musíš byť jeho súčasťou," povedal L. Ron Hubbard. "Musíš ísť medzi ľudí a pozerať sa, musíš sa dostať do skrytých kútov a zákutí existencie, musíš dôverne poznať všetky typy ľudí, aby si mohol nakoniec stanoviť, čo je človek."
A presne toto urobil. Z otvorených plání Montany, ktorá bola jeho domovom, až k pohoriam Číny, od zamrznutého pobrežia Aljašky do džunglí ostrovov v Jižném Pacifiku, či už pracoval s ľuďmi, na prieskumoch alebo učil neskúsených námorníkov prežiť pohromy svetovej vojny, L. Ron Hubbard naozaj poznal, čo je človek a život.

Vyzbrojený prenikavým intelektom, nekonečnou energiou, bezhraničnou zvedavosťou a jedinečným prístupom k filozofii a vede, ktorý nadovšetko kládol dôraz na funkčnosť a praktickosť, sa pustil do štúdia života a jeho tajomstiev, keď ešte nemal dvadsať rokov.

Pri svojich rozsiahlych cestách cez celú Áziu a Pacifik študoval múdrosť filozofií Ďalekého východu. Na týchto cestách videl obrovské utrpenie a chudobu. Ak bola táto východná múdrosť taká rozsiahla, tak prečo toto všetko, pýtal sa.

Potom, čo sa v roku 1929 Ron vrátil do Spojených štátov, venoval sa štúdiu matematiky a inžinierstva na Univerzite Georga Washingtona, kde bol členom jednej z prvých amerických tried jadrovej fyziky. Už na univerzite viedol svoje prvé experimenty, ktoré sa zaoberali mysľou a zistil, že napriek všetkým ľudským pokrokom vo fyzikálnych vedách, nikdy nebola vyvinutá funkčná technológia mysle a života. Ďalej objavil, že mentálne "technológie", ktoré existovali, psychológia a psychiatria, boli v skutočnosti barbarské a falošné predmety, ktoré nefungovali o nič viac ako metódy šamanov z džungle.
Ron započal s hľadaním základného princípu existencie, princípu, ktorý by viedol k zjednoteniu poznatkov a vysvetlil by význam samotnej existencie, o čo sa iní filozofovia pokúšali, ale nikdy ho nenašli.

Aby to dosiahol, začal študovať človeka v rôznom prostredí a kultúrach. V lete 1932, po tom, čo opustil univerzitu, začal sériu expedícií. Prvá ho zaviedla do Karibiku, kde preskúmal primitívnych osadníkov Martiniku. O niekoľko mesiacov neskôr sa vrátil na Karibské ostrovy a študoval kultúry iných ostrovov, vrátane Haiti a ich tajomnej viery vo vúdú, neskôr skúmal vieru horského obyvateľstva v Portoriku.
V roku 1937 po svojom návrate do Spojených štátov začal Ron dokazovať základ teórie a vykonal sériu biologických experimentov, ktoré viedli k prevratnému objavu, v ktorom vymedzil dynamický princíp existencie – spoločný menovateľ celého života – PREŽI!

S týmito objavmi, ktoré mal teraz k dispozícii, počas prvých týždňov roku 1938 spísal Ron svoje objavy vo filozofickej práci s názvom "Excalibur". Po dokončení tohto historického rukopisu umožnil iným, aby preskúmali túto prácu. odozva bola dramatická a pár vydavateľov sa jej dychtivo dožadovalo. Ale napriek tomu, že prichádzeli ponuky, vedel, že nemôže vydať túto knihu, protože neobsahuje praktickú terapiu. To neznamená, že objavy v jeho práci "Excalibur" neboli neskôr použité, nakoľko všetky jej základy boli Ronom zverejnené v iných knihách alebo materiáloch.
Väčšina jeho výskumov bola financovaná jeho profesionálnou spisovateľskou kariérou autora beletrie. Stal sa jedným z najžiadanejších autorov zlatého veku dobrodružnej a vedecko-fantastickej literatúry počas obdobia rokov 1930 až 1940 s prerušením len počas aktívnej služby v námorníctve Spojených štátov počas druhej svetovej vojny. čiastočne ochrnutý, na konci vojny, na jar v roku 1945 začal vážne pokračovať vo svojej práci v námornej nemocnici Oak Knoll v Oaklande, Kaloifornia, kde sa zotavoval zo svojich zranení.

Medzi 5 000 námorníkmi a príslušníkmi námornej pechoty, ktorí boli v Oak Knoll hospitalizovaní, boli stovky bývalých amerických zajatcov oslobodených z japonských táborov z ostrovov južného Pacifiku.
Postrehol, že zdravotnícky personál v námornej nemocnici bol zaneprázdnený snahou niečo vykonať pre vojnových zajatcov, ktorí boli v hroznej telesnej kondícií v dôsledku hladovania a iných príčin.

Pri pokusoch zmierniť aspoň nejaké utrpenie, použil Ron to, čo sa naučil pri svojich výskumoch. Urobil ďalšie prelomy a vyvinul techniky, ktoré umožnili nielen jeho vlastné zotavenie zo zranenia, ale pomohol iným príslušníkom armády znovu získať svoje zdravie.

Počas nasledujúcich rokov venoval tisíce hodín zjednocovaniu vôbec prvej použiteľnej technológie ľudskej mysle. Ron neochvejne zhromažďoval poznámky zo svojej práce pri prípravách na knihe o tomto predmete. Na to, aby ďalej potvrdil svoje teórie, zriadil kanceláriu v Hollywoode, Kalifornii, kde mohol pracovať s ľuďmi rôznych profesií. Netrvalo dlho a bol zaplavený širokou paletou ľudí, ktorí dychtili po jeho pomoci.

Na sklonku roku 1947 napísal rukopis s prehľadom svojich objavov o mysli. V tomto čase ešte nebol publikovaný, ale koloval medzi ronovými priateľmi, ktorí ho kopírovali a podávali ďalej. (Tento rukopis byl oficiálne publikovaný v roku 1951 a jeho dnešný názov je Dynamiky života.)

V roku 1948 strávil tri mesiace pomáhaním vážne narušeným pacientom v psychiatrickej liečebni Savannah, Georgia. "Pracoval som z niektorými z nich" spomínal, "pri pohovoroch a vypomáhaní ako oni nazývajú neodborný lekár, čo znamená dobrovoľník. Toto mi dalo určitý pohľad o spoločenských problémoch duševných chorôb a poskytlo mi to ďalšie informácie v mojich vlastných výskumoch." Taktiež to obnovilo duševné zdravie dvadsiatke dovtedy beznádejných prípadov a znovu to potvrdilo, že jeho objavy sú použiteľné pre všetkých, bezohľadu na to, ako zle na tom sú.
Tak ako sa šírila zvesť o Ronovom výskume, neustále zväčšujúca sa záplava listov žiadala o ďalšie informácie a požadovala, aby viac upresnil použitie svojich objavov. Aby zodpovedal na všetky tieto otázky, rozhodol sa napísať a publikovať komplexnú knihu o predmete Dianetika: moderná veda o duševnom zdravý. Tým, že sa 9. mája vydala Dianetika, bola vlastne po prvý krát široko dostupná príručka pre použitie jeho novej technológie. Záujem verejnosti sa začal šíriť rýchlosťou blesku a kniha vystrelila na vrchol bestselerov v New York Times a zostala tam týždeň za týždňom.

Následne po vydaní jeho fenomenálneho bestseleru mal Ron stále menej času pre seba, pretože bol pozývaný, aby robil demonštrácie a poskytol viac informácií o Dianetike. Pustil sa do ďalších výskumov a prostredníctvom svojich prednášok a záplavou vydaných bulletínov, časopisov a kníh informoval verejnosť o svojich posledných objavoch.

Ako sa 50te roky chýlili ku koncu a napriek narastajúcim požiadavkám na jeho čas od desiatok tisícov čitateľov Dianetiky zintenzívnil výskum do skutočnej podstaty životnej energie, ktorú v Dianetike nazval "centrum uvedomovania si" alebo "JA".

"Základným objavom Dianetiky bola presná anatómia ľudskej mysle", napísal. "Bola objavená aberatívna sila engramov. Boli vyvinuté postupy na ich vymazávanie. Množstvo prínosu, ktoré sa dalo dosiahnuť vyčerpaním pol tucta engramov predčilo čokoľvek, čo bol človek kedy schopný urobiť pre kohokoľvek v celej histórií ľudskej rasy."

"Objav toho, čo myseľ zahaľovala bolo objavenie Scientológie."

"Zahaľovala thetana. Thetan je osoba samotná a nie jeho telo alebo jeho meno, fyzikálny vesmír, jeho myseľ alebo čokoľvek iné; to čo si je vedomé, že si je vedomé; identita, ktorá JE jedincom. Thetan je každému jednému známy ako TY."
Tieto objavy sformovali základ aplikovanej náboženskej filozofie Scientológie, štúdium ľudského ducha vo vzťahu k sebe samému, hmotným vesmírom a ostatnému životu. Prostredníctvom používania scientologickej technológie sa môžu dosiahnuť vytúžené zmeny stavov v živote. Obsahuje Dianetiku, životne dôležitý a základný odbor Scientológie a zahŕňa techniky, ktoré zvyšujú osobné schopnosti a vedomie do výšok, ktoré sa v minulosti považovali za nedosiahnuteľné.
Bol to Ronov celoživotný cieľ dokončiť svoj výskum záhady s názvom človek a vyvinúť technológiu, ktorá by ho pozdvihla do vyšších úrovní porozumenia, schopností a slobody, cieľ, ktorý plne dosiahol vo vývoji Dianetiky a Scientológie. Ron mal vždy na pamäti, že nebude postačujúce , aby len on sám mal prospech z výsledkov svojej práce. S veľkou starostlivosťou zaznamenal každý detail svojich objavov tak, aby aj ostatní mali prístup k bohatstvu znalosti a múdrosti na zlepšenie svojich životov.

"Rád pomáham ostatným," povedal, "a považujem za svoju najväčšiu radosť v živote vidieť človeka, ktorý sa oslobodil od tieňov, ktoré robili jeho dni temnými."
"Tieto tiene mu pripadajú tak nepreniknuteľné a tak ho sťahujú dole, že keď zistí, že sú to iba tiene a že môže cez ne vidieť, prejsť cez ne a znova byť na slnku, tak je tým nesmierne potešený. A obávam sa, že som práve tak potešený ako on."

Jeho práce na tému človeka, mysle a ducha samotného zahŕňajú desiatky miliónov publikovaných slov zaznamenaných v množstve kníh, rukopisov a viac ako 3 000 nahratých prednášok a inštruktáží.

Dnes sa jeho práce študujú a používajú denne vo viac ako tisíc dianetických centrách, Scientologických cirkvách, misiách a organizáciách po celom svete.
L. Ron Hubbard opustil svoje telo 24. januára 1986. Jeho odkaz je plne ukončený výskum a uzákonenie dianetickej a scientologickej technológie.

Skvelými svedectvami Ronových vízií sú zázračné výsledky jeho technológie a milióny priateľov po celom svete, ktorí odovzdávajú jeho dedičstvo ďalej smerom k dvadsiatemu prvému storočiu. Každým uplynutým dňom obe tieto veci počtom rastú.